Darkovic patlaninky

Grumman F4F Wildcat

Grumman F4F Wildcat Na první pohled snad nepatří Grummanův stíhací F4F mezi nejelegantnější stroje a jeho sudu podobný trup by mohl vzbuzovat i nedůvěru k jeho výkonům. Přesto tvořily Wildcaty oporu a základ stíhacího letectva amerického námořnictva a námořní pěchoty na začátku války a byly až do zavedení letounu F6F Hellcat v roce 1943 tím nejlepším, co mohli Američané postavit proti japonským Zerům.
Historie Divoké kočky začala v roce 1936 zadáním požadavku Úřadu pro letectví US Navy na vývoj palubního stíhacího letounu, schopného nahradit Grummanovy dvouplošníky F3F. Do hry vstoupila firma Brewster s typem XF2A-l a Grumman Aircraft Engineering Co, se svým typem XF4F-2, který vzlétl poprvé 2. září 1937. Vítězem soutěže se stal sice Brewster XF2A-1, ale firma Grumman na základě doporučení na prototypu dále pracovala a po zásadní přestavbě jej označila jako XF4F-3.
Pohonnou jednotkou se stal hvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney XR-1830-76 Twin Wasp, jenž s dvoustupňovým kompresorem dosahoval při vzletu výkonu 883 kW (l 200 k) a s tímto motorem také nový letoun v březnu 1939 poprvé vzlétl. Výzbroj prototypu se skládala ze dvou kulometů ráže 7,62 mm v trupu a po jednom kulometu ráže 12,7 mm v každé polovině křídla. Další vývoj a změny provedené na XF4F-3 vedly nakonec k takovému zlepšení výkonů a vlastností stroje, že námořnictvo v srpnu 1939 objednalo sérii 78 kusů s označením F4F-3.
Několik prvních sériových exemplářů bylo podrobeno přísným továrním zkouškám, při kterých se mělo mimo jiné odstranit přehřívání motoru. Sériové F4F-3 měly pevné křídlo a poměrně komplikovaný zatahovací podvozek s malým rozchodem, který se později stal příčinou potíží zvláště při provozu na palubách letadlových lodí, Grummany F4F-3 (celkem 285 strojů) vycházely z výrobní linky v Bethpage od února roku 1940 původně s motory R-1830-76 Twin Wasp a s výzbrojí dvou kulometů ráže 12,7 a dvou ráže 7,62 mm v křídle, později nesly celkem 4 kulomety ráže 12,7 mm.
Po dokončení jednoho sta exemplářů sériových F4F-3 byl do dalších letounů instalován motor R-1830-86, z horní strany motorového krytu v tomto případě již nevyčníval lapač vzduchu a počet odvětrávacích klapek na bocích krytu se zvětšil z jedné na čtyři. Časem byl nahrazen teleskopický zaměřovač reflexním, ochranu pilota zlepšilo čelní neprůstřelné sklo, atd.
Na jaře roku 1940 byla do výroby zařazena exportní verze s továrním označením Grumman G-36A, o níž v roce 1939 projevila zájem Francie a Řecko. „Šestatřicítka“ byla vybavena devítiválcem Wright R-1820 Cyclone, umístěným pod zkráceným krytem a měla být vyzbrojena šesti kulomety francouzské ráže 7,65 mm, Po porážce Francie z obchodu sešlo a letouny přebírala především Velká Británie s výzbrojí čtyř kulometů ráže 12,7 mm v křídle. Údajně bylo vyrobeno 181 strojů, ve Velké Británii a v Kanadě známých jako Martlet Mk.I, od března 1944 jako Wildcat Mk.I.
Grumman F4F Wildcat V roce 1941 přebíralo americké námořní letectvo 95 exemplářů F4F-3A, stále ještě vybavených pevným křídlem, avšak v tomto případě poháněných snáze dostupným motorem Pratt & Whitney R-1830-90 s jednostupňovým kompresorem - letoun byl vzhledově totožný se svými předchůdci F4F-3, z nichž bylo několik strojů upraveno k fotografickému průzkumu (F4F-3P) a dva ke zkouškám s plováky (F4F-3S).
V říjnu 1941 dostaly stíhačky z Bethpage bojové jméno Wildcat a o měsíc později začaly z výrobní linky sjíždět první sériové Grummany F4F-4 Wildcat (1 169 strojů) se sklopným křídlem, šesti kulomety ráže 12,7 mm, s motorem P&W R-1830-36 a s řadou dalších vylepšení včetně možnosti nést pod křídlem dvě pumy po 45 kg či dvě přídavné nádrže po 264 litrech. U bojového stroje měly svůj význam i samosvorné potahy nádrží a pancéřování pilotního prostoru. Letouny se sklopným křídlem dostávala i Velká Británie - takto vybaveno bylo 90 ze sta vyrobených Grummanů G-36B (Martlet Mk.II), dodávaných v průběhu roku 1941 s motorem R-1830-90 a se šesti kulomety. Britské námořní letectvo - Fleet Air Arm - využilo beze zbytku i 30 F4F-4A (Martlet Mk.III) s pevným křídlem a posléze i 220 Martletů Mk.IV což byly „exportní“ americké F4F-4B s motorem Wright Cyclone se zkráceným krytem a s pevným křídlem, dodávané stejně jako -4A podle regulí Zákona o půjčce a pronájmu.
Varianty Grumman F4F-5 a -6 nebyly sériově vyráběny, označení F4F-7 bylo v roce 1941 přiděleno neozbrojené fotoprůzkumné verzi s velkou zásobou pohonných hmot, vyrobené v počtu 21 kusů původně pod továrním označením Grumman G-52.
V roce 1942 již byla letecká válka v Tichomoří v plném proudu a právě Wildcaty prvních verzí, řízené piloty US Navy a US Marines, nesly plnou tíhu nesčetných střetů nad Korálovým mořem, atolem Midway, nad Guadalcanalem a také nad severní Afrikou a Středomořím v operaci Torch. V polovině téhož roku byla výroba Wildcatů převedena k firmě General Motors Corporation (GMC) Eastern Aircraft Division, která v závodě v Lindenu ve státě New Jersey vyrobila nejdříve 839 exemplářů FM-1 (F4F-4) a 312 Martletů Mk.V. Tyto stroje byly vyzbrojeny pouze čtyřmi kulomety jinak byly shodné s F4F-4.
Počínaje rokem 1943 se Eastern Aircraft stal jediným výrobcem Wildcatů a výroba zde pokračovala velkosérií FM-2 (4777 kusů), typu vycházejícího z XF4F-8, což byl letoun s devítiválcovým motorem Wright R-1820-56W o výkonu 993 kW (1 350 k), s vyšší SOP, odlišným motorovým krytem, bez chladičů oleje pod křídlem a okének pod trupem, vyzbrojený 4 kulomety. FM-2 mohl nést pod křídlem dvě pumy po 113 kg nebo později i šest neřízených raket ráže 5 palců (127 mm), jeho pancéřová ochrana dosáhla hmotnosti 64,5 kg.
Britové i Američané zařadili FM-l i FM-2 (ten v počtu zřejmě nepřesahujícím 360 kusů pod názvem Wildcat Mk.VI) od roku 1943 do výzbroje malých doprovodných letadlových lodí, určených zejména k boji proti ponorkám. Wildcaty oblíbené piloty pro svoji obratnost, stoupavost, účinnou výzbroj a schopnost přežít poškození v boji, hrály hlavní roli v řadě epizod letecké války. K nim patřila například často uváděná heroická obrana atolu Wake čtyřmi F4F-3 proti japonskému náporu na sklonku roku 1941, ale třeba i nesčetné rutinní hlídkové lety nad plochami Atlantského oceánu při ochraně konvojů.
Údaje o celkovém počtu vyrobených exemplářů nejsou jednotné, ale s největší pravděpodobností oba výrobci postavili nejméně 7 815 Wildcatů všech verzí.
Technický popis:

Wildcat je jedno z mála letadel, které kvůli chudému aršíku a ztracenému manuálu nedokážu identifikovat. Podle klapek na motoru a přídavných nádrží se jedná o nějakou pozdnější verzi, jako je třeba F4F-4.

model Grumman F4F Wildcat model Grumman F4F Wildcat model Grumman F4F Wildcat
model Grumman F4F Wildcat
Vytvořil Dark, 5.5.2011