Darkovic patlaninky

Sd.kfz.124 Wespe

Sd.Kfz.124 Wespe Wespe je jednak první opravdu zdařilé a efektivní samohybné dělo. Navíc mělo pro Německo význam v tom, že ukázalo cestu, jakým způsobem by se samohybná děla mohla stavět a Němci se toho chopili a po Wespe následovaly další podobně stavěná a více či méně úspěšná samohybná děla.
Nějakou potřebu cítilo německé velení už před válkou, v polovině třicátých let. Až do vypuknutí války však žádný návrh nedošel do sériové produkce. Na začátku války si tak jednotky musely vystačit s podporou taženého dělostřelectva a dělostřelectva létajícího, tedy střemhlavých bombardérů. Ty ovšem byly až do Bitvy o Británii velmi efektivní. Už v polsku se však ukazovalo, že samohybné dělostřelectvo, schopné držet tempo s tanky, bude potřebné.
Prvním samohybným dělem byl SturmPanzer I. To byla houfnice sIG 33 na podvozku Panzeru I. Střelba z této houfnice sice byla efektivní, ale celkově bylo vozidlo vratké, do terénu se víceméně odvážit nemohlo. Navíc díky vysoké siluetě bylo snadným cílem. Ve vývoji byla samohybná houfnice leFH 18 ráže 10,5 cm. Vývoj podvozku Geschützwagen IVb však nepříjemně váznul. Prototyp se objevil až v roce 1942. Na co však jinak houfnici umístit? Na konci roku 1941 však bylo k dispozici poměrně hodně panzerů II, které začínaly být na frontě k ničemu. Nicméně, pokusy uložit dělo podobně jako u Sturmpanzeru I nedopadly. Proti původním tankům se prototypy velmi obtížně ovládaly, díky přetížení přední části podvozku. Všechno ukazovalo, že montáž do zadní části podvozku by to řešila, jenže nebylo jisté, půjde-li to. Podle stanovisek firem Alkett a Rheimetall by to šlo, když by se přesunul motor doprostřed vozidla. Na základě toho vzniká prototyp a výsledek je velmi slibný. Armáda je spokojená. Dokonce natolik, že ruší původní projekt Geschützwagenu. Místo něho bylo rovnou objednáno 1 000 kusů stroje, zatím označeného jako Gerät 803. Stroji se dostalo popisu „leichte Feldhaubitze 18/2 auf Fahrgestell Panzerkampfwagen II (Sf)” a označení Sd.Kfz.124. Hmyzí jméno Wespe nikdy nebylo oficiální a v roce 1944 je údajně německé velení výslovně zakázalo.
Už první prototyp měl téměř finální podobu. Upravovaly se jen detaily. Sériové stroje měly jiný tvar řidičovy „věžičky” s otevíratelným průzorem. Změn doznala úsťová brzda hlavní zbraně. A konečně - zajímavé úpravy doznal podvozek. Kola Panzeru II byla zavěšena ne závisle a odpružena listovým pérem. Listová péra však u Wespe trpěla více než u Panzeru II, samohybná houfnice byla totiž těžší. Péra tak dostala gumové dorazy, které měly zabránit přílišnému namáhání per. Počet podpůrných kladek byl o jednu snížen, proti Panzeru II. Díky přesunu pohonné jednotky do středu vozidla byly přesunuty chladiče - na zádi pro ně nebylo místo. Nově se nacházely pod žaluziemi na bocích vozu. Stejná jako v tanku i v prototypu zůstává pohonná soustava. Motor Maybach HL 62 TRM a převodovka ZF SSG 46. Bylo, jak již zmíněno, upraveno její umístění. Motor uprostřed roztáčel převodovku vepředu vpravo. Odtud se pak přenášel výkon na přední hnací kola. Vedle převodovky pak měl své místo řidič. Byl tam osamocen. Nad hlavou, ve stropě svého výstupku měl dvojdílný vstupní poklop. Kolem sebe pak tři průzory. Hlavní vepředu, krytý neprůstřelným sklem, šlo otevřít. Další dva, boční, byly malé, štěrbinové. Za zády měl řidič motor, který ho odděloval od zbytku posádky v bojovém prostoru v nástavbě. Nástavbu tvořily velké ploché pancéřové desky, nijak zvlášť silné. Přední část byla štítem zbraně, a spolu s ním se otáčela. Na ni navazovaly dvojdílné boky, které se směrem dozadu svažovaly. Shora byl bojový prostor otevřený. Při nepříznivém počasí si mohla posádka natáhnout celtu. Ta je však chránila pouze proti počasí, proti útoku nijak nechránila. Ideou ovšem bylo, že tato děla střílí ze zápolí, kde by na ně nepřátelská pěchota útočit neměla. přesto však pro tyto případy se v bojovém prostoru nacházel kulomet MG 34 a dva samopaly MP 38, nebo MP 40. Hlavní zbraní byla speciální verze lehké polní houfnice leFH 18/2 ráže 10,5 cm, která byla určena pro použití ve vozidlech. Jádro použité munice tvořily tříštivotrhavé (HE) granáty o hmotnosti necelých 15 kg, které mohly být vystřeleny na vzdálenost až deset kilometrů. Ve vozidle se vozilo zpravidla 32 nábojů. Houfnice disponovala značným náměrem - už z logiky věci. Mimo to uložení dovolovalo také malý odměr. Přesné hodnoty nejsou známy, údaje se různí. Berme tak nějak průměrnou hodnotu, že náměr byl -5 až 40 stupňů, a odměr zhruba 20 stupňů na každou stranu. Zhruba v této podobě byl stroj schválen do výroby. První dva kusy byly dokončeny v únoru 1943.
Sd.Kfz.124 Wespe Výše byla zmínka o zarážkách na podvozku, šlo o to, že Wespe vážila 11 tun, téměř o šestinu více než Panzer II. Navíc podvozek dostával rázy při výstřelu houfnice, jejíž zpětný ráz byl s rychlopalnou dvacítkou, jíž byl Panzer II vyzbrojen, zcela neporovnatelný. Nicméně, ony gumové bloky situaci poměrně řešily. Wespe dokázaly s tanky celkem slušně držet krork, neboť mohly jet až čtyřicetikilometrovou rychlostí. Po silnici, se rozumí. Nádrže musely doplnit po 140 km. V terénu spotřeba stoupala a benzin došel už po ujetí cca 90 km. Posádku tvořil řidič, sedící v trupu, a v nástavbě pak velitel, střelec a jeden, nebo dva nabíječi. Sklopnou zadní stěnou se pak dovnitř dostávala jak posádka, tak munice. Vzhledem k celkem malé zásobě munice ve vozidle bylo pak rozhodnuto o stavbě vozidla velmi podobného, které neneslo houfnici a vzniklý otvor mělo zakrytý pancéřovým plátem. Díky vzniklému prostoru mohlo nést 90 nábojů. V případě potřeby pak bylo možno možno tento muniční vůz houfnicí snadno osadit.
Samohybné houfnice Wespe se vyráběly téměř výhradně v obsazeném Polsku. Konkrétně ve firmě FAMO, která měla továrnu ve Vratislavi a v dceřiné firmě Ursus přímo ve Varšavě. Od února 1943 do června 1944, kdy byla výroba ukončena, bylo dokončeno 676 ozbrojených vozidel a 159 muničních vozů. Dělostřelecké pluky (Artillerie Regiment), v jajichž výzbroji se Wespe nacházely, byly tvořeny třemi četami (Artillerie Abteilung). Dvě z nich byly vybaveny taženými děly, a jedna samohybkami. Četu tvořily tři baterie. Dvě byly vybaveni houfnicemi Wespe, jedna pak těžšími Hummely. Dohromady měl tedy pluk 18 samohybných a 36 tažených děl. Výčet pak doplňovalo množství doprovodné techniky. Kromě tahačů a terénních vozů mezi ně patřily také pozorovací a zaměřovací vozy (Panzerbeobachtungwagen), které vznikaly na bázi různých tanků.
První stroje se dostaly na frontu na jaře 1943 a první velká bitva, které se zúčastnily, byla ta u Kurska. Bojovaly na východní i západní frontě a zkušenosti s nimi se různily. Na pláních východní fronty se velmi výrazně projevila základní vlastnost všech samohybných děl, totiž schopnost překvapivého útoku. Taktika „Udeř a zmiz”. V tomto však byly Wespe limitovány malou zásobou munice a doprovod muničního vozu byl bezpodmínečně nutný. Naopak, jednotky operující v hornatějších oblastech učinily poměrně negativní zkušenost. Jedním problémem byly relativně slabé motory, což v hornatém terénu výrazně zpomalilo přesun. Navíc přetížení motorů způsobovalo poruchy. Trpělo i řízení. Do hor zkrátka Wespe nebyla. Obecně pak posádky velmi často poukazovaly na stísněné prostory a nemožnost uložení osobní výstroje. Při přesunu tak mnohdy visela přes okraj pancíře bojového prostoru ven, nebo byla upevněna na přední části.
Samohybná děla Wespe se v boji ukázala jako potřebná a užitečná. Díl jejich úspěchu tkví i ve způsobu nasazení - ve spolupráci s těžšími Hummely.
Technické údaje:
Po prohlédnutí obtiskového aršíku, na kterém se mimo jiné nacházela divize Grossdeutschland, 1. obrněná divize, 24. obrněná, či 116. obrněná, jsem nakonec zvolil označení 6.obrněné divize, v níž byl včleněn 76. dělostřelecký pluk. Vozidlo má dvoubarevnou kamufláž, ztlumenou hnědým olejovým filtrem, a je decentně obahněn. Hrany pásů jsem naleštil měkkou tužkou. V této podobě se mohl zúčastnit operace Zitadelle, neboli Bitvy u Kurska, v létě 1943. 6. Panzer Division konkrétně bojovala u města Bělgorod.

model Sd.kfz.124 Wespe model Sd.kfz.124 Wespe model Sd.kfz.124 Wespe
model Sd.kfz.124 Wespe model Sd.kfz.124 Wespe
Vytvořil Dark, 5.5.2011