Darkovic patlaninky

PzKpfw VI Tiger (Sd.Kfz.181)

Raný tank Tiger Tiger se stal bezesporu nejslavnějším německým tankem druhé světové války a jedním z nejslavnějších tanků historie vůbec. Jeho jméno zaznělo snad v každém válečném filmu a stalo se symbolem německé tankové techniky. A to všechno přesto, že jich bylo, ve srovnání s jinými stroji, vyrobeno jen velmi malé množství.
Pokud vývoj tohoto stroje spojíme s obecným vývojem standardizovaného německého těžkého tanku, pak se dá vystopovat až do roku 1937. Tehdy totiž zbrojní úřad (Waffenamt) poprvé oficiálně formuloval požadavky na nový těžký tank pro potřeby Wehrmachtu, který měl kvalitativně překonat starší a ne příliš zdařilé konstrukce Grosstraktor a Neubaufahrzeug.
Snahy o splnění požadavků zbrojního úřadu přivedly v následujících letech na svět prototypy těžkého tanku označované jako DW 1 a DW 2 (DW = Durchbruchwagen = průlomové vozidlo). Oba prototypy byly výtvorem firmy Henschel. Po odzkoušení těchto strojů byl program DW ukončen. Požadavky Waffenamtu byly následně přepracovány a zahájen byl projekt nový, označovaný VK3001 (VK = Vollkettenkraftfahrzeug = plně pásové vozidlo).
Nové specifikace zbrojního úřadu požadovaly vozidlo hmotnostní kategorie okolo 30 tun vyzbrojené krátkohlavňovým kanonem KwK 37 L/24 ráže 75 mm užívaným v té době již pro tanky PzKpfw IV.
Do projektu VK3001 se zapojily dva dlouhodobí rivalové německé tankové školy, firma Henschel a firma Nibelungenwerke zastoupená konstruktérem Prof. Porsche. Obě firmy předložily své prototypy v průběhu roku 1939 pod označením VK3001 (H) a VK3001 (P). Nešlo však o kompletní tanky, nýbrž pouze o podvozkové skupiny s trupem, avšak bez věží. Oba výrobci počítali do budoucna s využitím standardních nebo upravených věží stávajícího tanku PzKpfw IV.
Prototypy se lišily konstrukcí podvozku i pohonem. Zvláštností VK3001 (P) bylo použití, pro profesora Porscheho typického, kombinovaného benzíno-elektrického pohonu. Při užití tohoto druhu pohonu nepoháněl spalovací motor přímo hnanou nápravu ale pouze elektrický generátor. Ten potom dodával energii elektromotoru jež teprve poháněl nápravu. Výhodou tohoto složitého řešení byla o poznání větší plynulost jízdy. Řízení těžkých pásových vozidel, obzvláště v náročném terénu, nebylo vůbec snadnou záležitostí a tento systém pohonu jej měl usnadnit. V praxi však byla tato výhoda převážena nešvary kombinovaného pohonu, zejména zvýšenou poruchovostí a velkými ztrátami energie.
Pozdější podoba tanku Tiger Jak je již nyní zřejmé, nedal ani projekt VK3001 německé armádě kýžený standardní těžký tank a roku 1941 byl zrušen ve prospěch projektu nového. Ten byl schválen na schůzce o novém zbraňovém vývoji dne 26. května 1941 pod označením VK3601.
Podle specifikací se měla hmotnost nového tanku pohyboval okolo 36 tun. Síla čelního pancíře měla činit plných 100 mm, boční pancíř měl potom mít tloušťku 60 mm. Stroj měl být schopen dosáhnout na silnici rychlosti až 40 km/h. Vývojem podvozku a trupu nového tanku byla pověřena firma Henschel, věž měla potom zkonstruovat firma Krupp. Objednána byla výroba celkem sedmi testovacích vozidel, která měla být dodána nejpozději do dubna 1942.
Každá tanková divize měla mít podle plánu ve svém stavu dvacet nových tanků. Ty měly sloužit jako průlomová vozidla a otvírat v nepřátelské linii trhliny pro postup středních tanků PzKpfw III a PzKpfw IV. Proto měly být vyzbrojeny výkonným kanonem s velkým dostřelem. Pro tank byl plánován kanon se zužujícím se vývrtem hlavně využívající jádrové protitankové munice s vysokou úsťovou rychlostí. Vývoj zbraně se však protahoval a navíc začalo tou dobou již německé hospodářství pociťovat kritický nedostatek Wolframu, jež byl pro výrobu tohoto druhu munice nepostradatelnou surovinou. Proto se nakonec jako reálnější začalo jevit využití kanonu ráže 75 mm nebo 88 mm se standardním neměnným vývrtem hlavně.
Počátkem roku 1942 dodala firma Henschel k testování svůj prototyp VK3601 (H). Šlo opět pouze o podvozek s trupem bez věže. Celkem bylo vyrobeno šest kusů stroje VK3601 (H). Po zamítnutí sériové výroby a ukončení programu byly přestavěny na vyprošťovací vozidla. Jeden z nich byl dokonce osazen jeřábem.
Celý zmíněný projekt nakonec ukončily zkušenosti z východní fronty. Již v průběhu roku 1941 byl však souběžně s projektem VK3601 odstartován ještě jeden projekt, VK4501, směřující k vývoji ještě těžšího a silněji pancéřovaného tanku. Kruté boje se stále rostoucími masami sovětské techniky nakonec v průběhu roku 1942 rozhodly o ukončení prací na lehčím tanku a plném soustředění kapacit na vývoj stroje hmotnostní kategorie okolo 45 tun.
V souvislosti s projektem VK4501 již můžeme mluvit o přímé návaznosti na vznik tanku Tiger. Na rozdíl od VK3601 měl v tomto projektu Henschel opět svého tradičního konkurenta, prof. Porscheho se svým týmem. Oba výrobci pracovali podle zadání pouze na podvozcích a trupech, zatímco věž pro nový tank vyvíjela firma Krupp. Henschel i Porsche měli předložit své prototypy do 20. dubna 1942, tedy do Hitlerových narozenin.
Konstruktéři firmy Henschel, kteří pracovali na projektech VK3601 i VK4501 najednou, se rozhodli využít pro oba stroje co největší množství společných konstrukčních prvků. Proto si byly prototypy VK3601 (H) a VK4501 (H) velmi podobné. Tým Dr. Porscheho, který se soustředil pouze na projekt těžšího tanku, postupoval v práci na svém prototypu VK4501 (P) rychleji než firma Henschel, tedy alespoň zpočátku.
Firma Krupp, která vyvíjela věž pro budoucí tank, ji právě z důvodu náskoku ve vývoji šila na míru prototypu doktora Porscheho. Firma Henschel tedy musela konstrukci trupu svého stroje přizpůsobit designu věže. Proto byly trupy prototypů obou výrobců ve finále konstrukčně dosti podobné, alespoň v té části kde spočívala věž.
Prototypy obou firem byly nakonec hotovy včas, osazeny věžemi a předvedeny Hitlerovi v den jeho narozenin. Kromě Vůdce přihlíželo jízdním testům i mnoho dalších předních osobností Třetí říše jako Göring či Speer. O to větším fiaskem se stal neúspěch prototypu firmy Porsche při těchto testech.
VK4501 (P), někdy též nazývaný Porsche Tiger, měl podvozek tvořený na každé straně šesti velkými pojezdovými koly celoocelového provedení, která byla zavěšena v párech. Vpředu se nalézalo kolo hnací, vzadu potom kolo napínací. Shora dosedal pás rovnou na pojezdová kola.
Porsche, stejně jako již dříve, uplatnil i u tohoto svého stroje kombinovaný benzíno-elektrický pohon. Spalovací část pohonné soustavy tvořily dva deseti válcové motory Porsche 101/4 každý o výkonu 320 koní. Na motory byly připojeny dva elektrogenerátory, které dodávaly proud dvěma elektromotorům. Takto vybaven byl prototyp VK4501 (P) schopen dosáhnout na silnici maximální rychlosti 35 km/h.
Kromě výzbroje ve věži měl stroj ještě jeden trupový kulomet, umístěný v polokulovitém střelišti v pravé části čelní desky. Posádku stroje tvořilo pět mužů ve složení řidič, radista/kulometčík, střelec, nabíječ a velitel. První dva měli svá stanoviště uvnitř trupu, zbytek v otočné věži. Zásoba munice pro kanon činila 70 nábojů. Zásoba pohonných hmot byla 520 litrů, což umožňovalo tanku dojezd okolo 80 km.
Detail na vzduchové filtry raných Tigerů Pro Porscheho tým se jízdní zkoušky staly noční můrou již od samého začátku. Sotva totiž jejich tank sjel z nákladní rampy, uvízl v měkkém terénu a musel být nakonec potupně vyproštěn strojem konkurence. I po zbytek testů si VK4501 (P) vedl hůře než jeho sok. Jediné v čem stroj firmy Henschel předčil byla maximální rychlost, které byl schopen dosáhnout v terénu. Na silnici však na Henschela nestačil ani v této oblasti. Není tedy divu, že Porscheho vůz v testech propadl.
Řešení podvozku Henschelova stroje bylo velmi podobné konstrukci, kterou tentýž výrobce použil u prototypu VK3601 (H), bylo však o něco složitější. Na každé ose se totiž nalézala dvě pojezdová kola, jedno dvoudílné a jedno jednoduché. Sudé a liché osy měly různou délku a různé uspořádání kol. Kola do sebe navzájem zapadala a při pohledu z boku byla celá vidět pouze vnější řada tvořená jednodílnými koly. Všechna pojezdová kola byla plná a opatřená gumovou obručí po obvodu.
Složité uspořádání velkého počtu pojezdových kol umožnilo přijatelné rozložení hmotnosti tanku i při zachování relativně malé délky podvozku. Malá délka se příznivě promítla do manévrovacích schopností stroje.
Pojezdová kola byla doplněna vzadu kolem napínacím a vpředu kolem hnacím. Podpůrné kladky stroj neměl neboť pás dosedal shora přímo na velká pojezdová kola. Sériová výroba byla objednána ihned po úspěšných testech prototypu a první nový tank tak sjel z výrobní linky již v červnu 1942. Tank dostal oficiální označení Panzerkampfwagen VI Tiger Ausf. H1, kde písmeno H zkracovalo jméno výrobce, firmy Henschel. Označení však bylo později změněno na Ausf. E (Ausf. = Ausführung = verze). Co vedlo armádní činitele k volbě písmena E není známo. U starších tanků byla písmena v označení verze přidělována většinou v abecedním pořádku, pro tank Tiger to ale neplatilo.
Až na některé detaily, jako například zmíněný sklopný čelní pancíř, byly první sériové tanky s původním prototypem VK4501 (H) v podstatě totožné. Pohonnou jednotkou byl dvanáctiválcový benzínový motor Maybach HL 210 P45 o obsahu 21,3 litru a maximálním výkonu 642 koní při 3000 otáčkách za minutu. Agregát dokázal udělit stroji na silnici rychlost až 45 km/h. Vzhledem k hmotnosti 56,9 tuny to byla rychlost skutečně obdivuhodná. Obdivuhodná však byla rovněž spotřeba pohonných hmot. Na silnici spolykal dvanáctiválec zhruba 535 litrů benzínu na 100 km. V terénu potom až 935 litrů. Čtyři palivové nádrže o celkovém objemu 534 litrů tak dovolovaly tanku urazit zhruba 100 km po silnici a pouhých 60 km v terénu. Převodovka Maybach OLVAR OG 401216 A, umístěná v samotné přídi podvozku a spojená s motorem pod podlahou vedenou hřídelí, umožňovala řazení osmi stupňů pro jízdu vpřed a čtyř pro couvání. Tank se řídil nezvykle volantem, řidič měl k dispozici i ruční páky.
Věž tanku, dílo firmy Krupp, byla od počátku projektována jako co nejnižší kvůli zmenšení plochy pro zásah nepřátelských projektilů. To znamenalo jisté omezení vertikální pohyblivosti kanonu. Prvních osm vyrobených věží mělo nižší boční stěny a vodorovný strop ve kterém bylo vyvýšené místo. Tato výduť umožňovala ostřejší sklonění hlavně kanonu směrem dolů, neboť poskytovala prostor pro zvednutí komory kanonu ke stropu věže. Pozdější standardní věže byly vyšší a jejich stropní deska byla rovná, bez vypoukliny, zato svažující se směrem dopředu. Věž byla otáčena elektromotorem. Otáčení ovládal střelec pomocí pedálů. Pro případ poruchy elektrického otáčení měl střelec i velitel k dispozici kola pro ruční otáčení.
Čelní stěna věže byla rovná a silná 100 mm. Zbytek věže tvořila jediná ocelová deska o síle 80 mm ohnutá do tvaru podkovy. Zbraní, kterou věž nesla, byl velmi výkonný kanon KwK 36 L/56 ráže 88 mm vzniklý z původně protiletadlového kanonu. Kanon byl pevně zasazen v čelní vertikálně pohyblivé desce, která mu dovolovala měnit náměr v rozmezí -6,5° až +17°.
Vezená zásoba střeliva čítala 92 kusů nábojů. Pro kanon se používaly celkem čtyři druhy munice, průbojný Panzergranate 39, podkaliberní Panzergranate 40, kumulativní Hohlladungsgranate a protipěchotní Sprenggranate. Ve své době byl tento kanon vynikající zbraní, účinný, přesný a s velkým dostřelem. Tank Tiger byl díky němu schopen likvidovat prakticky všechny soudobé protivníky na vzdálenost mnohem větší, než na jakou mohly oni sami zahájit efektivní palbu na něj.
Doplňkovou výzbroj tvořily dva kulomety MG34 ráže 7,92 mm. První, již zmíněný, byl umístěn v kulovitém střelišti v pravé části čelního pancíře trupu a obsluhoval jej radista. Druhý kulomet byl umístěn ve věži, koaxiálně s kanonem a napravo od něj. Pro oba kulomety se nakládalo celkem 3920 nábojů. Do výzbroje tanku dále patřilo šest zadýmovacích granátometů, po třech hlavních na každé straně věže, a pět vrhačů šrapnelových min, po jedné v každém rohu trupu a jeden nalevo od věže. Tyto šrapnelové minomety ale přestaly být velmi brzy na tanky montovány.
Členové posádky s sebou navíc vozili své osobní pistole a někdy měli na palubě i samopal. K vedení palby z osobních zbraní sloužily dvě střílny v zadní stěně věže, které zvnějšku obepínal kruhový kryt vystupující nad povrch stěny. V průběhu výroby začaly být tanky opatřovány rozměrným boxem na nejrůznější materiál, který se zavěšoval na zadní stěnu věže.
První sériové tanky byly standardně uzpůsobeny pro jízdu pod hladinou. Trup tanku, věž i její prstenec byly dokonale utěsněny a pro přívod vzduchu a odvod spalin motoru byla před ponořením nasazována kovová trubice. Tiger byl potom schopen jízdy v až čtyřmetrové hloubce. Žádné skutečné bojové využití této možnosti tanku však nebylo zdokumentováno a úprava pro ponor časem přestala být u vyráběných tanků prováděna.
V průběhu výroby došlo i k řadě dalších menších či větších konstrukčních změn. Od prosince 1942 byla například z pravého boku věže odstraněna střílna pro ruční zbraně posádky. Na jejím místě, hned vedle zadního závěsného boxu, se potom objevil kruhový únikový průlez, který sloužil k nouzovému opuštění věže.
Tanky Tiger raného data výroby byly standardně vybaveny vzduchovými filtry Feifel. Od nich se táhly přes motorový prostor dvě silné pryžové trubice, které spolu vytvářely tvar písmene "V". Filtry byly nezbytné pro stroje určené například pro Africká bojiště, kde hrozilo zanesení motoru pískem a prachem. Pro evropské podmínky však nebyly nutné a proto časem zmizely. Tanky vyráběné po roce 1943 je již neměly.
Boční blatníky rovněž nebyly standardní výbavou tanků Tiger hned od začátku. Objevily se až průběhu produkce. Tvořily je čtyři jednoduché plechy namontované na bok trupu za sebou. Blatník pokrýval celou délku trupu a na obou koncích na něj navazoval přední a zadní skloněný blatník. Změnu prodělal během výroby i design samotných předních blatníků. Místo původně zakulacených, které kopírovaly pás, přišly výrobně jednodušší a pevnější blatníky ploché.
Od dubna 1944 byl dosavadní binokulární zaměřovač střelce Turmzielfenrohr 9b nahrazen modernějším monokulárním přístrojem Turmzielfenrohr 9c. S tím zmizel jeden z původně dvou vývrtů v čelním pancíři věže nalevo od kanonu. Od léta roku 1943 přestaly být na boky věže tanku montovány zadýmovací granátomety. Starší Tigery měly na každé straně věže tři granátometné hlavně. U pozdějších strojů je nahradil jednohlavňový vrhač zadýmovacích i šrapnelových granátů, instalovaný přímo ve stropu věže. Jeho výhodou byla možnost nabíjení zevnitř věže bez nutnosti opustit bezpečí pancéřovaného interiéru.
Nejvýraznějšími vnějšími změnami, podle nichž se také dá výrobní období konkrétních strojů nejsnadněji určit, byla změna uspořádání a konstrukce pojezdových kol a změna designu velitelské kupole. Systém složitého uspořádání velkého počtu pojezdových kol u původních tanků (kol bylo celkem 48) sice umožňoval rovnoměrnější rozložení obrovské hmotnosti stroje a zaručoval tak jeho plynulejší jízdu a snadnější manévrování, v praxi však s sebou přinášel jeden závažný problém. Při jízdě v terénu docházelo poměrně snadno ke vtažení kamenů do pojezdových kol a jejich následnému vzpříčení v úzkých mezerách mezi koly. To ve svém důsledku často vedlo k deformaci kol nebo celé osy a nutnosti náročné výměny. V podmínkách východní fronty navíc docházelo často k velkému zanesení kol blátem, které v průběhu noci, když tank stál, zamrzlo a znemožnilo opětovné rozjetí tanku. Velký počet překrývajících se kol vzniku takové situace jen nahrával. Stížnosti na tyto problémy vedly konstruktéry ke zjednodušení systému uspořádání kol. Zatímco dříve bylo na jedné ose nasazeno jedno kolo zdvojené a jedno jednoduché (celkem tedy tři kotouče kol na jedné ose), nový podvozek měl na každé ose pouze dva kotouče kol. Na sudých osách byl mezi kotouči kol rozestup, zatímco na lichých osách byly oba kotouče hned u sebe a tvořily tak vlastně jedno zdvojené kolo. V praxi tedy došlo vlastně pouze k odebrání dvou vnějších vrstev kotoučů kol. Stejnou hmotnost tak nyní muselo nést místo 48 jen 36 kol. To by nebylo možné bez další inovace. Tank Tiger dostal spolu s novým uspořádáním i nová celoocelová kola. Pohnutkou k vývoji kol nové konstrukce však nebyla jen nutnost zvýšení jejich nosnosti ale rovněž snaha o úsporu nedostatkových surovin. Původní pojezdová kola totiž byla opatřena gumovou bandáží po obvodu a právě guma se pro Němce stávala ve druhé polovině války stále více nedostatkovým zbožím. Konstruktéři tedy zabili dvě mouchy jednou ranou, když snížili spotřebu gumy a zároveň zjednodušili konstrukci podvozku tanku. Nové uspořádání kol snížilo množství mezer mezi koly a tím i pravděpodobnost vzpříčení kamenů nebo zamrznutí hlíny v nich. Tato změna byla aplikována od 826. vyrobeného tanku. Odstranění dvou vnějších řad kol vedlo k zúžení celé pojezdové soustavy. Zatímco při starším řešení sahala pojezdová kola až k okraji pásů, nově je pás do strany o velký kus přečníval.
Od července 1943 začaly Tigery dostávat novou velitelskou kupoli. Namísto staré kupole se zasklenými štěrbinami se objevuje kupole osazená sedmi, po obvodu symetricky rozmístěnými, pozorovacími periskopy, které umožňovaly veliteli tanku mnohem lepší výhled. Po obvodu nové kupole byl navíc umístěn oběžný úchyt pro kulomet MG34. Ten sloužil jako prostředek improvizované protiletecké obrany. Při pobytu mimo oblast s nebezpečím leteckého útoku se kulomet sundával a ukládal v interiéru věže. Změnil se i způsob otvírání poklopu kupole. Namísto původního vyklápěného nahoru přichází poklop, který se po nadzvednutí vytočil do strany.
Nejzásadnější vnitřní inovací, která přišla v průběhu výroby, byla změna pohonné jednotky. Prvních 250 sériových tanků poháněl již zmíněný dvanáctiválec Maybach HL210 P45. Od května 1943 však začal být používán vylepšený Maybach HL230 P45 o obsahu 23 litrů a maximálním výkonu 694 koní při 3000 otáčkách.
Kromě popsaných změn prošel samozřejmě tank celou řadou dalších drobnějších inovací. Svůj design změnily například kryty výfuků na zadní stěně trupu nebo zadní blatníky. Od srpna 1943 byl na tanky aplikován nátěr pasty Zimmerit sloužící jako ochrana proti magnetickým minám.
Konstruktéři tanku Tiger museli velmi pozorně sledovat hodnotu měrného tlaku, kterým stroj působil na půdu. Terénní podmínky východní fronty byly neúprosné a schopnost zdolat bez zapadnutí oceány bláta zde byla klíčová. Díky použití pásů širokých 725 mm se měrný tlak podařilo dostat na úroveň 1,04 kg/cm2. Nebyla to sice zcela optimální hodnota (pro srovnání u tanku T-34/76 dosahoval tlak na půdu pouhých 0,64 kg/cm2), ale byla přijatelná. Široké pásy, nutné k rozložení hmotnosti a udržení omezeného měrného tlaku, však znamenaly závažnou komplikaci při železniční přepravě tanků. S těmito provozními pásy (tzv. Marschketten) totiž činila celková šířka Tigeru 3,72 m a to bylo více, než bylo možno naložit na železniční vagóny. Před naložením na vagóny proto musely být tanky přezuty do užších přepravních pásů (tzv. Verladeketten) o šířce 520 mm.
S výměnou pásů byla u starších tanků s původním uspořádáním pojezdových kol spojena i demontáž dvou vnějších řad těchto kol. Sundávání kol celou výměnu pásů značně komplikovalo a prodlužovalo. Tanky pozdějšího data produkce, jejichž podvozek měl již celoocelová kola jednoduššího uspořádání tímto problémem netrpěly. Jejich pojezdové ústrojí bylo již z výroby užší právě o tyto dvě vnější řady kol.
Tanky Tiger nebyly zařazovány do stavu jednotlivých tankových divizí, jak tomu v té době bylo u ostatních německých tanků, ale byly z nich vytvářeny zcela samostatné jednotky, prapory těžkých tanků, uváděné zkratkou sPzAbt (sPzAbt = schwere Panzerabteilung). Organizační struktura těchto jednotek se v průběhu let měnila. Podle původních vojenských tabulek ze srpna 1942 měl být každý prapor (Abteilung) tvořen dvěma rotami (Kompanie) z nichž každá disponovala čtyřmi četami (Zug). V každé četě byly dva tanky Tiger a dva podpůrné tanky PzKpfw III Ausf. N. Velitelství každé roty mělo mimo to k dispozici jeden tank Tiger a dva tanky PzKpfw III rovněž verze Ausf. N. V jedné rotě bylo tedy celkem devět Tigerů a deset Panzer III. Celý prapor měl navíc ještě svoji spojovací četu tvořenou dvěma tanky Tiger velitelské verze a jedním Panzer III Ausf. L. Počet tanků Tiger, včetně velitelských verzí, u jednoho tabulkového praporu tedy činil dvacet strojů.
Od března 1943 se ale oficiální struktura změnila. Prapor byl nově tvořen třemi rotami a každá rota třemi četami. Četa byla i nadále tvořena dvěma Tigery a dvěma PzKpfw III Ausf. N. Velení každé roty mělo nově namísto původního jednoho Tigeru a dvou Panzer III nyní dva Tigery. Změnila se rovněž výzbroj spojovací čety praporu. Původní Panzer III Ausf. L v ní byl nahrazen standardním tankem Tiger. Tabulkový prapor těžkých tanků tedy nyní čítal celkem 27 tanků Tiger, včetně velitelských verzí.
Jak postupně rostl počet vyráběných Tigerů začaly jimi být u tankových čet nahrazovány dosavadní podpůrné tanky Panzer III Ausf. N. Podle tabulek platných pro roky 1944 a 1945 tak již měla mít každá četa všechny čtyři své tanky typu Tiger. Celkový počet Tigerů v rotě tak vzrostl na 14 a v celém praporu na 45 strojů. To byl ovšem tabulkový údaj. V praxi byly většinou prapory pod tabulkovými stavy z důvodu bojových ztrát, technických problémů apod. Celkem vzniklo 11 praporů těžkých tanků Wehrmachtu a 3 prapory Waffen SS. Prapory Wehrmachtu nesly číselné označení 501. až 510. sPzAbt. Jedenáctým byl potom 3. prapor tankového pluku divize Grossdeutschland. Prvním vybudovaným byl v dubnu 1942 sPzAbt 502. Posledním zformovaným byl 6. června 1944 sPzAbt. 510. Mimoto byly tanky Tiger vyzbrojeny i menší samostatné jednotky jako například Tigergruppe Meyer, Panzerkompanie Hummel apod.
V listopadu 1942 bylo i zbraním SS povoleno zformovat po jedné rotě těžkých tanků a to v rámci 1., 2. a 3. tankového pluku SS patřících k divizím Waffen SS Leibstandarte, Das Reich a Totenkopf. Roty postupem času rostly až byly v létě 1943 přestavěny na 101., 102. a 103. prapor těžkých tanků Waffen SS.
První bojové nasazení tanků Tiger bylo plánováno v Africe v rámci 501. a 503. sPzAbt. Tyto prapory měly být podle plánu vyzbrojeny Tigery verze Porsche, které již čekaly v továrních halách na kompletaci. Po neúspěchu firmy Porsche ve výběrové soutěži se ale jejich vyzbrojování zpozdilo a první sériové tanky Henschel nakonec dostal 502. prapor (i přes dvojku ve svém čísle se tak tento prapor stal první skutečně fyzicky zformovanou jednotkou). Prvním bojištěm, na kterém nakonec tanky Tiger vystoupily, se stala východní fronta. 29. srpna 1942 dorazily do městečka Mža nedaleko Leningradu čtyři zbrusu nové tanky Tiger patřící k 1. rotě 502. praporu těžkých tanků. Zde byly k Tigerům přiděleny ještě čtyři podpůrné tanky PzKpfw III Ausf. N takže skupina armád Sever měla v září k dispozici dvě kompletní tabulkové čety.
16. září vyjely Tigery poprvé do akce aby podpořily útok pěchoty na strategicky důležité okolní výšiny. Volba místa pro první nasazení nových tanků se však ukázala jako velmi nešťastná. Tři ze čtyř Tigerů uvízly v měkkém terénu a musely být zpět odtaženy vyprošťovacími vozy.
Ještě hůře ale dopadla následná akce, uskutečněná 22. září. Velení, naprosto nepoučeno prvním fiaskem, poslalo Tigery znovu bojovat do bažinatého terénu. Tentokrát ale uvízly všechny čtyři stroje. Tři z nich se podařilo odtáhnout do bezpečí, čtvrtý však vězel v bahně tak hluboko, že jej nebylo možné vyprostit ani po opakovaných pokusech. Nakonec museli němečtí ženisté znehybnělé monstrum pomocí několika desítek kilogramů trhavin zničit, aby nepadlo do rukou nepříteli.
Pravidlo o bezpodmínečné likvidaci tanků Tiger, které nebylo možné žádným způsobem odtáhnout za vlastní linie, platilo obecně. Nepřítel nesměl dostat šanci důkladněji prozkoumat vlastnosti nejnovějšího německého tanku na ukořistěném exempláři. V prvé řadě ovšem mělo být samozřejmě učiněno maximum pro záchranu těchto strojů. Při těžkém uvíznutí se například doporučovalo roztrhnout pomocí trhaviny pásy a odtáhnout tank jen po pojezdových kolech. Někdy však ani toto nebylo možné.
Tiger ale nakonec do rukou nepřítele stejně padl. Dne 16. ledna 1943 byly ustupující německé jednotky v severním Rusku nuceny za sebou nechat jeden znehybněný tank. Sovětští ženisté jej posléze vyprostili a stroj putoval do Moskvy k podrobnému prozkoumání. V květnu téhož roku byl potom Tiger v Moskvě vystaven na přehlídce ukořistěné nacistické techniky.
Tou dobou již měli Sověti dostatek informací o kvalitách a slabinách nové německé zbraně. Podobně jako Němci, konfrontovaní o necelé dva roky dříve s ruským T-34, museli i Sověti nyní uznat, že nemají ve svém zbrojním arzenálu žádný tank, který by byl Tigeru rovnocenným soupeřem.
Všechny popsané rané nezdary měly jednoho společného jmenovatele, technické poruchy. Skutečné bojové ztráty tanků Tiger byly v této době minimální. Síla pancéřování činila Tigery při střetu s nejběžnějšími ruskými tanky T-34/76 prakticky nezranitelné a to i proto, že velmi účinný kanon Tigeru umožňoval efektivní vedení palby na takové vzdálenosti, na které ruské granáty prostě nemohly německým strojům ublížit.
Tigeru Hauptmana Wakera ze 3. roty 506. praporu těžkých tanků se například dne 18. června 1943 povedlo zničit sovětský T-34 na neuvěřitelnou vzdálenost 3900 metrů!!! O odolnosti pancíře zase vypovídá zaznamenaný případ, kdy se tank Tiger vrátil z boje po vlastní ose poté co utržil dvacet zásahů z ruských protitankových kanonů ráže 76,2 mm. Nikdo z členů posádky stroje přitom nebyl zraněn.
Bilance vítězství tanků Tiger byla někdy až neuvěřitelná. 4. listopadu 1943 například jediný Tiger hlídkující na silnici mezi městy Nebel a Vitebsk zničil deset tanků T-34. Byl to stroj, kterému velel Otto Carius, jedno z největších tankových es války. Carius zpozoroval dvanáct sovětských tanků již na velkou vzdálenost ale nechal je, sám ukrytý v maskovaném postavení, přijet až na pouhých šedesát metrů než vydal příkaz k palbě. Překvapení Sověti se nezmohli téměř k žádnému odporu a jen dvěma jejich tankům se podařilo z bojiště ujet. Ještě kurióznější je ovšem skutečnost, že na stejném místě hlídkoval Cariusův Tiger i o dva dny později. Tehdy dorazila na bojiště skupina pěti T-34 aby si prohlédly co zbylo z tanků jejich spolubojovníků. Tentokrát Cariusovi neunikl ani jeden sovětský tank.
Rovněž nejúspěšnější tankista druhé světové války Michael Wittmann získal nemalou část svých ostruh právě na tanku Tiger. Legendárním se stalo jeho bojové vystoupení ve francouzské vesnici Villers-Bocage 13. června 1944. Jeho Tiger zde toho dne zlikvidoval 27 vozidel protivníka! Kuriózní vítězství si na svůj účet připsal Feldwebel Kramer z 2. roty 502. praporu, jehož tanku Tiger se podařilo 16. prosince 1943 sestřelit tříštivotrhavým granátem letoun Iljušin Il-2.
Sovětskou odpovědí na nový německý tank bylo zesílení výzbroje nejrozšířenějšího vlastního tanku T-34. Tak vznikla jeho verze T-34/85 s kanonem ráže 85 mm. Vedle toho to byl rovněž vývoj a nasazení těžkých tanků IS-2 s kanonem ráže 122 mm. Jedinými spojeneckými stroji schopnými postavit se Tigerům byly Sherman Firefly a pozdější těžký tank M26 Pershing. Všechny tyto stroje se ale objevily na bojišti až později a tak, v době svého prvního nasazení, byl tank Tiger skutečným vládcem bojiště.
Samozřejmě ale ne nezničitelným vládcem. I Tigery bylo možné zničit, nebo alespoň vyřadit z boje soustředěnou dělostřeleckou palbou, leteckými pumami či protitankovými minami. Velké procento ztrát těchto tanků připadalo rovněž na technické potíže. Po celou dobu bojového působení tanků Tiger sázeli ale jak Sověti tak spojenci při střetu s ním hlavně na svoji obrovskou početní převahu. Podle britské normy bylo na zničení jednoho tanku Tiger potřeba nasadit 5 tanků Sherman, přičemž se počítalo se ztrátou čtyř z nich.
Není tedy divu, že Tigery budily ve spojeneckých tankistech skutečnou hrůzu. Někdy se v této souvislosti používá termín "Tigerfóbie", to když spojenci začali vidět Tigery úplně všude a pletli si s nimi i tanky PzKpfw IV pozdních verzí. To vše mělo samozřejmě značný efekt na morálku obou stran. Německé tankové posádky získávaly zpět své sebevědomí ztracené během nekonečných a krutých bojů na východní frontě a spojencům začalo být jasné, že cesta do Berlína nebude procházkou.
Od července 1942, kdy byla zahájena sériová výroba, do srpna 1944 bylo vyrobeno celkem 1355 tanků Tiger. Relativně nízký počet vzniklých strojů byl způsoben, kromě rostoucí zdrojové tísně německého průmyslu, zejména výrobní nákladností a náročností tohoto vozidla. Cena kompletního stroje byla 800.000 říšských marek. Počet normohodin potřebných k výrobě tanku Tiger činil 300.000 což stačilo na výrobu dvou tanků Panther nebo dokonce tří stíhaček Messerschmitt Bf 109.
Německá, a potažmo i světová veřejnost se o existenci tanku Tiger dozvěděla 11. prosince 1942, kdy byla jeho fotografie uveřejněna v magazínu Nazional Zeitung. Tank Tiger byl velmi účinnou zbraní. Byl dobře pancéřovaný a skvěle vyzbrojený, podle mnoha odborníků, nejlepším kanonem celé druhé světové války. Měl však i nemálo významných slabin. Motor byl vzhledem k hmotnosti stroje poddimenzován a velmi často proto musel pracovat ve vysokých otáčkách. To vedlo samozřejmě k jeho velkému namáhání a relativně častým poruchám. Ještě poruchovější však byla převodovka. Technicky byla sice řešena skvěle, ale její konstrukce byla velmi složitá a náročná jak na správný provoz tak na údržbu. V polních podmínkách však nebylo vždy možné správnou údržbu provádět a převodovky tedy velmi trpěly a často se porouchávaly. Velkou slabinou byla rovněž již zmíněná značná spotřeba pohonných hmot. Podle pamětníků stačily tanku plné nádrže zhruba na dvě a půl hodiny bojového provozu.
Tanky Tiger bojovaly na všech frontách, na východě, na západě i v Africe. Nové těžké tanky na straně protivníků a vývoj stále účinnějších protitankových zbraní nakonec donutil Němce k vývoji nového, ještě mohutnějšího a mocněji vyzbrojeného tanku Tiger II neboli Königstiger, který během roku 1944 první Tiger ve výrobě nahradil. Königstigerů však nikdy nebylo vyrobeno tolik, aby mohly staré "jedničky" z výzbroje jednotek zcela vytlačit. Tanky Tiger I (jak bývají původní Tigery pro odlišení nazývány) tak bojovaly až do samotného konce války a vždy představovaly nebezpečné protivníky.
Na kontech mnoha posádek byla celá řada vítězství v tankových soubojích a celková suma zlikvidovaných nepřátelských tanků a samohybných děl čítá několikanásobek vyrobených tanků Tiger.

Technické údaje:

Tygra jsem ztvárňoval v podobě, v jaké měl jít poprvé do boje, i když historie říká, že nakonec první nasazení bylo na východní frontě. Takže jsem se snažil vystihnout podobu, v jaké účinkoval v Tunisku v rámci sPzAbt. (Schwere Panzer Abteilung - prapor těžkých tanků) 504, 1. Kompanie v roce 1943. Na radu modelářů jsem moc nerezil - bylo mi řečeno, že aby nevypadal, že stál dva roky v kopřivách - což se tygrům tak nějak nestávalo. Na modelu jsem zkoušel novou techniku - zaprášení pigmentem. Úplně se asi nezadařilo...nebo takhle - čekal jsem jiný efekt....
Druhý Tiger je z dílny mého kamaráda Šaliho, nese zimní kamufláž a označení 3. SS Panzer Division "Totenkopf", což byla jedna z divizí, které vděčí jednotky Waffen SS za svou nechvalnou pověst. V únoru 1943 tato divize svedla bitvu o město Charkov, v pořadí již třetí. Na modelu jsem použil novou techniku "stříkané námrazy" - nanášení bíleho washe štětcem se příliš neosvědčilo, zkusil jsem jej tedy na model nastříkat pomocí mechanického rozprašovače. Efekt je přesně ten, který jsem chtěl.

model tanku Tiger model tanku Tiger model tanku Tiger
model tanku Tiger model tanku Tiger model tanku Tiger
model tanku Tiger model tanku Tiger modely německé techniky modely tanků Tiger a Königtiger modely tanků Tiger a Königstiger
Vytvořil Dark, 5.5.2011