Darkovic patlaninky

Lehký tank M3 Stuart

Lehký tank M3 Stuart V roce 1939 byl stav tankových vojsk Spojených států tristní. Jen pro orientaci - Polsko mělo v září 1939, kdy bylo napadeno, kolem 700 tanků. Podstatně větší USA jich měly necelých 400. Navíc byla většina beznadějně zastaralá. Za tuto situaci byla zodpovědná vojenská doktrína. Spojené státy byly izolacionistické a poměrně pacifistické. Hlavní zárukou bezpečnosti bylo námořnictvo, pozemní vojsko nebylo až tak důležité. A tanky už teprve ne. Tím se dostáváme k dalšímu faktoru, který měl vliv na podobu tanků. Tím byla taktika nasazení tanků. Ta byla vlastně podobná taktice francouzské, nebo anglické. Zatímco pěchota by si představovala pohyblivou pevnůstku, která by rychlostí klusajícího pěšáka onoho pěšáka podporovala, kavalerie zase kovového koně, který by plnil kavaleristické úkoly, tedy průzkum, rychlé obchvaty, nebo pronásledování prchajícího nepřítele. Po několika slepých uličkách vznikl střední tank M2. Z toho vzniká jak střední tank M3 Lee, tak i lehký tank M3 Stuart. Ten měl k M2 blíže, než podstatně těžší Lee.
Původní M2 byl dvouvěžový, s kulometnou výzbrojí. Efektivitu kulometných tanků však ukáazala válka ve Španělsku. Proti dělům vyzbrojeným sovětským tankům neměly šanci. To byl první impuls ke změně. Zpráva pozorovatelů vedla k posílení pancíře, ale zejména k osazení tanku dělem ráže 37mm. Byl to ale ještě pořád M2. S novým dělem byly zapracovány další změny, což fakticky znamenalo nový typ.
Změny se odehrálymimo jiné na podvozku, ale viditelné byly i na věži. Ta byla původně nýtovaná. Při zásahu se však na vnitřní straně uvolňovaly nýty, které se pak chovaly jako projektily. Vývojáři se snažili problém vyřešit změnou tvaru, nakonec bylo sáhnuto po změně technologie. U svařovaného pancíře panovaly zprvu jisté obavy z degradace materiálu svařováním. Ty se však ukázaly planými, skutečná degradace materiálu byla naprosto zanedbatelná. A navíc, kromě odstranění nebezpečných nýtů, byla svařovaná věž prostornější, neboť zmizela nosná konstrukce, na kterou se původně pláty nýtovaly. Nová věž byla samonosná.
Tank poháněl motor letadla, které bylo symbolem podobné doby, ve které Stuart vznikal. Byl jím Boeing Stearman PT-17. Motor Continental R-670 byl zážehový hvězdicový sedmiválec o výkonu 250 koní. V části strojů se později objevil dieselový, taktéž hvězdicový, tentokrát devítiválec Guiberson T-1020, o výkonu jen o 5 koní nižším. Začal vznikat jeden z nejrozšířenějších tanků, zároveň však začínalo být jasné, že to nebude hlavní tahoun bojů. Vývoj války v Evropě dával jasně najevo, že Stuart bude pro evropské bojiště příliš lehký. Ale jinde byla situace jiná. To však předbíhám. Zatím se Stuart teprve rodí. A vyvíjí. Dělo bylo nahrazeno výkonnějším, stejné ráže, ale s dlouhou hlavní. Mizí kulomety v rozích nástavby, zůstává jeden kulomet v přední části. Roste síla pancíře, kryty průzorů na věži s pozorovací štěbinou nahrazují protektoskopy. zvenku vypadají trochu podobně, ale jednoduchá štěrbina je nahrazena periskopem, takže při přímém zásahu střepinou nehrozí zranění posádky. Věž vůbec projde mnoha verzemi, než dospěje k finálnímu tvaru, který se vyrábí od roku 1942. Je snadno poznatelný, neboť postrádá velitelskou věžičku. Zhruba ve stejnou dobu se také začínají objevovat na horním plátu v zadní části vozidla přídavné nádrže. Tank má totiž na interní nádrže dojezd jen 112 km (145 v případě dieselu) a to po silnici. v terénu, jak známo, spotřeba roste... Tyto nádrže se daly odhodit zatažením za bowden zevnitř tanku, přece jen, externí nádrž v boji, zejména u zážehových motorů, znamená výrazně větší nebezpečí vzplanutí při zásahu. Leč s nimi se dojezd zvýšil na dvojnásobek.
Tank M3A3 Stuart Hodně Stuartů poskytli Američané Britům. Ti se na ně, aspoň co se řadových vojáků týče, zpočátku moc netvářili, ale postupně si je Stuarty získaly. Nebyly sice bůhvíjak vyzbrojené a pancéřované, ale byly spolehlivé a ani pouštní prostředí na ně nemělo zvlášť zhoubný vliv. To bylo při dlouhých průzkumných misích zvlášť důležité. Britští vojáci tak brzy přejmenovali Stuarta na Honey, tedy miláčka, drahouška. Co se týče bojových kvalit, tak ve výše popsané, průzkumné roli se plně osvědčily. Když je zkusili nasadit na podporu pěchoty, bylo to horší. Stuarty byly bity nejen díky slabsímu pancíři a zbrani, ale zejména díky lepšímu využití schopností posádky. Zní to velmi tajemně, ale v podstatě šlo o to, že podobně jako u francouzských tanků zde docházelo k přetěžování velitele, který kromě velení a vyhledávání cílů takénabíjel a střílel. V tom byli Němci efektivnější. Později to zejména Britové řešili přesunutím pomocného řidiče na místo střelce. To však znamenalo úpravu ovládání, která se musela provést v polních dílnách. Britové Stuarty v průzkumné roli dále upravovali, na blatníky byly upevněny kryty, které bránily víření písku. Velmi zajímavá byla speciální nástavba, nebo chcete-li kryt, který maskoval tank jako náklaďák (tahle úprava se mi moc líbí, někdy bych si rád podobného Stuarta postavil jako model). Místo po kulometech na bocích zabrala munice, na korbu tanku držáky kanystrů na vodu, do výbavy pak třeba sada na vaření. V Africe se Němcům podařilo několik jich ukořistit, a nasadit jako PzKpfw M3 747(a) („a“ jako amerikanisch).
Stuarty používala i Rudá armáda. Narazila na podobné problémy, jako Britové. Logicky musela, neboť udělala stejnou chybu. Pokusila se používat Stuarty nad rámec výkonů a síly. K tomu se přidávaly problémy s motory, neboť nekvalitní sovětský benzin zanášel svíčky. Sověti dostali Stuartů omezený počet. Bojovaly tak víceméně od Stalingradu k bitvě u Kurska. U Stalingradu se navíc hodilo, že do SSSR putovaly přes Írán. Od Kurska byly nahrazovány domácími T-70, a jejich ztráty až do spotřebování již nebyly kompenzovány.
Stuarty si také zabojovaly v Tichomoří. Poprvé při Japonském postupu a podruhé při postupu americkém. Při tom prvním se podařilo Japoncům nějaké ukořistit, a Američané při svém tažení v podstatě až do konce bojů naráželi tu a tam na své stroje v barvách nepřítele.
V průběhu roku 1941 byl Stuart modernizován. Věž dostala hydraulický pohon, dělo pak stabilizaci. Další inovací bylo pevné dno věže, což významně ulehčilo život posádce věže. Z korby definitivně mizí boční kulomety. Jsou upraveny příklopy, kterými mohla posádka zasaženého Stuarta snáze opustit vozidlo. Objevuje se zajímavý zlepšovák, vedoucí k úspoře paliva. Pakliže byl Stuadt v palebném postavení, nemusel se spouštět motor, neboť byl instalován pomocný, podstatně menší agregát, který poháněl hydrauliku věže a zásoboval tank elektřinou. Takto upravený Stuart dostává označení M3A1 a vyrábí se od května 1942.
Tank M5 Stuart Verze M3A3 částečně používá korbu M5, tím se získala lepší ochrana přední části tanku a také více prostoru pro posádku. Nová byla i věž. Díky novému závěsu kanónu došlo ke zpřesnění střelby. Stroj byl o dvě tuny těžší, než předchozí verze, došlo tak i k přepracování převodovky. Díky jinému převodovému poměru byl tank pomalejší, co se maximální rychlosti týče, ale vlastnosti v terénu zůstaly zachovány. Na bázi tanku M3A3 se experimentovalo s ochranou proti magnetickým minám, které používali zejména Japonci. Tank byl na všech plochách opatřen bodlinami, které tvořily pláty s navařenými hřeby. Modifikace to byla vizuálně velice zajímavá (proto na ni upozorňuji), nebyla však úspěšná. Celé to bylo těžké a vadilo to při rozhlížení periskopem. O pohybu po povrchu tanku ani nemluvě.
M3 se dále vyvíjel ve Stuarta M5. To je však jiná kapitola, a chtěl bych se jí věnovat zvlášť. Čemu se ale věnovat můžu, jsou různé nástavby na podvozku M3. Některé úspěšné, některé ne. Mezi ty neúspěšné patří pokus o instalaci houfnice ráže 75mm. Po prototypových zkouškách se ve vývoji nepokračovalo. Místo toho sáhla armáda po samohybné houfnici M8. Ta paradoxně také vyšla ze Stuarta, ale nakonec M5. Nedošlo ani k výrobě protiletadlové varianty. Úspěšná byla naopak zástavba plamenometu. Ten nahradil korbový kulomet a plamenometný Stuart se stal v Tichomoří cenným pomocníkem. Následné byl plamenomet montován i místo děla. To dávalo tanku větší možnosti v boji. A dělo příliš v Tichomoří nechybělo. Na podvozku Stuarta M3 znikají také tahače. M4, M5 a v notně upravené podobě i M6.
Za dva roky, od roku 1941 do roku 1943, se vyrobil více než 13 000 Stuartů všech verzí a subverzí M3. Jedná se tak o nejpočetnější lehký tank za druhé světové války vůbec. Stuarty byly platnými pomocníky proti Japoncům v Tichomoří a při správném nasazení i v Evropě a Africe proti Němcům. V roce 1943 jej začal nahrazovat Stuart M5 a již od roku 1944 oba Stuarty, jak M3, tak M5, pak výrazně modernější M 24 Chaffee.

Technické údaje M3 Stuart: Stuart ze stavebnice Mirage byl obtiskovým aršíkem předurčen k africké kampani, k první obrněné divizi Old Ironsides, ale osud rozhodl jinak. Obtisky nešly použít a tak jsem se nakonec rozhodl Stuarta zasadit do bojiště, do kterého jsem s ním od začátku počítal. Tedy do Tichomoří. Stroj jsem stylizoval podle fotografie z nějakého amerického muzea, nalezené na internetu. Stroj je olivově zelený, zaprášený olejovým filtrem, napodobujícím světlý prach. Zhruba v této podobě mohl tedy vypadat Stuart M3, bojující na Saipanu v roce 1944.

model tanku M3 Stuart model tanku M3 Stuart model tanku M3 Stuart
model tanku M3 Stuart model tanku M3 Stuart
Vytvořil Dark, 5.5.2011