Darkovic patlaninky

Sd.Kfz.250

Sd.Kfz.250/10 Když se německo ve druhé polovině třicátých let znovu vyzbrojovalo, vznikala velká spousta vozidel. Mnoho z nich bylo polopásových, armáda pak během války používala celou škálu velikostně odstupňovaných polopásových tahačů. Bylo tedy celkem logické, že vznikla i obrněná polopásová vozidla. Waffenamt zadal požadavek na dvě vozidla. Základním typem měl být Sd.Kfz.251, a měl ho doplňovat lehčí, univerzální, především však průzkumný Sd.Kfz.250. Aby se vývoj urychlil a zlevnil, měl stroj vycházet z některého již existujícího tahače. Byl zvolen Sd.Kfz.10.
U výrobce, firmy Demag, byl upraven podvozek Sd.Kfz.10 pro nové použití. Firma Büssing v Berlíně na něm pak vytvořila pacéřovanou nástavbu. První prototyp spatřil světlo světa v roce 1939. Během testů došlo k drobným změnám, a vozidlo bylo schváleno k sériové výrobě. Ta byla zahájena v roce 1941.
Stroj si zachoval rozvržení auta, tedy aspoň částečně. Vepředu je dlouhá kapota, která skrývá pouze pohon. Veškerý prostor pro posádku se nachází za ním. Te byl úplně uzavřený. Za ním , v přední části korby, byla sedadla velitele a řidiče. Tito dva členové posádky byli kryti ze všechstran, kromě zad - jejich prostor nebyl od ostatního prostoru posádky oddělen. K dispozici měli průzory vepředu a na bocích. Velitel dále obsluhoval ještě radiostanici. Provedení korby bylo poměrně moderní. Byla totiž tvarována tak, aby střely měly malou šanci dopadnout na pancíř kolmo. Na boku vznikala ostrá hrana, nad ní i pod ní se stěny skláněly dovnitř. Mělo to další pozitivní efekt - nad blatníky tak vznikla sposta místa, které bylo hojně využíváno k ukládání nářadí, nástrojů a veškerého materiálu.
Stejně tvarovaná byla i zadní stěna korby. Právě zde byla situována dvířka pro nástup a výstup - v levé části. Posádka ovšem mohla opustit stroj i skokem přes bočnice, díky otevřenému stropu.
Podvozek byl sice upraven pro větší zatížení, jaké se s pancéřovou nástavbou dalo očekávat, jinak ale zůstal stejný, jako u Sd.Kfz.10. Vepředu jej tvořila řiditelná náprava s normálními koly s pneumatikami, pásová část byla tvořena hnacím, napínacím a čtyřmi pojezdovými koly. Ta byla prokládaná jako například u Panthera. Lichá kola zapadala do sudých, která měla větší rozteč. Při pohledu z boku je tak částečně překrývala. Na této soustavě byly nasazeny pásy o šířce 24cm.
Pod dlouhou kapotou vepředu, přístupný přes dvoukřídlový poklop nad ním a dva dva menší otvory na bocích, se nacházel motor Maybach HL42, zážehový, vodou chlazený šestiválec o zdvihovém objemu čtyř litrů a výkonu 100 koní. Na něj navazovala převodovka se sedmi stupni vpřed a třemi vzad. Stroj byl schopen uhánět rychlostí až 65 km/h, a spolykal přitom okolo 40 litrů benzínu na 100 km. Při kapacitě nádrží 140 litrů dojezd činil kolem tří set kilometrů.
Sd.Kfz.250/11 Vznikly různé verze stroje, lišily se předevěím výzbrojí. Tyto verze se označovaly číslem uváděným za lomítkem na konci kódového názvu a nerozlišovalo se mezi starým a novým provedením. To vzniklo v roce 1943 a lišilo se tvary nástavby. Na blatnících se objevily integrované schránky, tvar korby se poněkud změnil.
Základní verzí byla Sd.Kfz.250/1. Ta nesla obvykle výzbroj dvou kulometů, kdy jeden se nacházel na přední stěně prostoru pro posádku a jeho obsluha byla chráněna dvoudílním štítem. Druhý pak bylo možno umístit na pohyblivou hrazdu v zadní části. Toto zavěšení umožňovalo vést palbu i proti letadlům. Stroj mohl přepravovat pět vojáků včetně jejich výzbroje. Tři mohli sedět na lavici vlevo, jeden naproti nim. Poslední obsluhoval přední kulomet.
Verze SdKfz 250/2 byla verzí spojařskou. Měla čtyřčlennou posádku a v bojovém prostoru byly uloženy cívky s telefonními kabely a další spojovací technika.
I SdKfz 250/3 byla spojařská verze, tentokrát ovšem bezdrátová. pro spojařské jednotky ovšem pro bezdrátovou komunikaci. Byly snadno k rozeznání díky mohutné rámové anténě, umístěné na nosnících nad bojovým prostorem. Ten byl pak doslova nacpaný komunikační technikou. Vyskytovala se však, zejména v pozdějších letech, provedení s několika velkými prutovými anténami. SdKfz 250/4 bylo průzkumné vozidlo pro potřeby dělostřelectva. Od verze 250/1 se lišil jen instalovaným radiovybavením.
I verze SdKfz 250/5 byla dělostřelecké průzkumné vozidlo, určené pro jednotky samohybného dělostřelectva. Posádka byla čtyřčlenná. Stroj nesl dělostřelecké zaměřovací přístroje a dálkoměry.
Verze 250/6 byla muničním vozem. Zásobovala útočná děla StuG III v první linii. Posádka byla pouze dvoučlenná. Do bojového prostoru se pak vešlo až sedmdesát nábojů ráže 7,5 cm. Stroj mohl navíc táhnout vozík, čímž se kapacita dále zvýšila.
SdKfz 250/7 byl samohybný minomet, určený pro jednotky pancéřových granátníků. Uprostřed bojového prostoru byl upevněn na podlaze minomet SGrWr 34 ráže 80 mm, který obsluhovali tři muži. Vozidlo neslo 42 nábojů pro minomet.
Obsluhu minometu tvořili tři muži. Vezená zásoba munice pro zbraň byla 42 granátů. Poměrně zajímavým strojem byl Sd.Kfz.250/8. Na místě předního kulometu byl lafetován krátkohlavňový kanon K 51 L/24 ráže 75 mm, který vznikl úpravou z kanonu používaného například prvními tanky PzKpfw IV. Dělo vyčnívalo nad kabinou řidiče a velitele vpřed, a odměr se prováděl obrácením celého vozidla. Bočnice bojového prostoru byly mírně zvýšeny a kulomet, jehož místo zabralo dělo, se přestěhoval na nosník děla. Stroj sloužil v jednotkách pancéřových granátníků jako prostředek blízké palebné podpory.
Verze 250/9 byla snad ještě zajímavější. Byla to jediná verze Sd.Kfz.250 s uzavřeným bojovým prostorem. Vrchní část bojového prostoru byla totiž upravena, a byla zde usazena otočná věž s 2 cm kanónem, ne nepodobná věži na Sd.Kfz.222. Posádka byla tříčlenná. Tyto stroje se velmi osvědčily a sloužily do až do konce války.
Další verze s kanónem byla SdKfz 250/10, zde ovšem místo předního kulometu zabral protitankový kanón PaK 36 ráže 37 mm. Ano, správně, Heeresenklopfgerät. Klepadlo. Tato zbraň sice od prvních dnů války prokázala svou zastaralost a chabé výkony, němci ji ale dále montovali na celou řadu bojových vozidel. Posádku tvořili čtyři muži a vozidlo vezlo 216 nábojů pro kanón. Kulomet v zadní části zůstal zachován.
Další verze, Sd.Kfz.250/11, byla velmi podobná. Na místě předního kulometu se tentokrát ocitla protitanková puška Panzerbüchse 41 ráže 2,8 cm. Stejně jako desítka měla čtyřčlennou posádku, stejně jako u ní byl zde zachován zadní kulomet, i tato verze byla používána jako prostředek improvizované protitankové obrany.
Sd.Kfz.250/12 byla poslední oficiální verzí. Sloužila opět dělostřelcům, jako průzkumný a pozorovací stroj. Přední kulomet tentokrát nahradil dělostřelecký binokulární výsuvný periskop. Zadní kulomet opět zůstal.
Vznikaly i další verze, ať už se jednalo o nerealizované prototypy, nebo polní úpravy. Jedním z podobných speciálů byla školní verze, přestavěna na plynový pohon. Ten sice poskytoval menší výkon, to ale u cvičného stroje nevadilo, a šetřilo vzácný benzín. Vozidlo se vyrábělo od roku 1941 a k zastavení výroby došlo v roce 1944, díky materiální krizi třetí říše. Dále bylo počítáno již jen s jedním typem polopásového vozidla. Byl to velmi zdařilý stroj, rychlý a obratný. Během jeho produkce opustilo výrobní linky okolo 6000 strojů všech provedení a verzí.

Technické údaje Sd.Kfz.250/1

Hakla jsem stavěl ze stařičké stavebnice ESCI a protože byla nekompletní, byla to celkem sochařina. Jedná se o verzi 250/10 s klepadlem. Vozidlo jsem ztvárnil tak, jak mohlo bojovat v bitvě u Kurska. Nese označení divize pancéřových granátníků Großdeustschland. Vozidlo má standardní wash, bez bláta. V interiéru jsou dvě figurky, jedna pochází ze stavebnice, druhá myslím ze Sd.Kfz.222 od Fujimi.

model Sd.Kfz.250/10 model Sd.Kfz.250/10 model Sd.Kfz.250/10
model Sd.Kfz.250/10
Vytvořil Dark, 5.5.2011