Darkovic patlaninky

Těžké automobily a tahače

Opel Blitz

Opel Blitz Opel Blitz (Blesk, či Kfz.385) byl německým nejrozšířenějším nákladním automobilem střední třídy za druhé světové války. V roce 1930 představila automobilka Opel svůj první model, model Blitz. Výroba se pak přesunula do severovýchodu země, z Russelheimu do Brandenburgu, supermoderní haly. Vzniklo mnoho verzí(povíme si na konci) a pásová modifikace Maultier. Oficiální název zněl:Lastkraftwagen (Lkw) 3-Tonner Opel-Blitz, Typ 3,6 - 6700 A.
Jednalo se třítunový nákladní vůz, který sice byl lehčí konstrukce, ovšem ne na úkor spolehlivosti. Právě pro svoji spolehlivost a výkony byl u vojáků velmi oblíben. Opel Blitz se také vyznačoval nízkým měrným zatížením na půdu, čímž byl vůz rychlejší a ovladatelnější. I přes svoji lehkou konstrukci, která nebyla na škodu, jak se později ukázalo, byl schopen vézt i těžké náklady a přitom si zachovat dostatečnou rychlost. Koneckonců, v jednoduchosti je síla. Pro Wehrmacht byla nejčastěji vyráběna a dodávana verze S (náhon 4x2), které se vyrobilo nejvíce. Výkon mu zajištoval (nejdříve americký od General Motors, později od Opelu) šestiválcový benzinový motor.
Opel Blitz Výroba probíhala tedy v Brandenburgu, od dubna 1937 až do srpna 1944. Celkem se vyrobilo asi 100.000 kusů, přičemž 82 356 je verze,zbylých 17644 připadalo na verzi A (náhon 4x4).Vzhledově se prakticky nelišily.
Vzniklo mnoho verzí: sanitka, štábní vůz, vůz pro důstojníky, zásobovací vozidla, cisterna(B-Stoffwagen), která vozila palivo pro rakety V-2, také jako základ protiletadlových děl Flak 30 a Flak 38 a mnoho dalších...
V roce 1943 byla také postavena verze na dřevoplyn a ke konci války se říkalo, že náklaďák na dřevoplyn měl cenu tanku - šetřil totiž vzácný benzín...
Opel Blitz sloužil kromě Západní a Východní fronty take v Afrikakorpsu, kde čelil britským stíhačkám a všudypřítomnému písku, ve kterém musel jezdit zásobovací trasy i delší jak 2000 km.
Opel Blitz, díky své jednoduchosti, svými výkony byl oblíben vojáky a to mu dopomohlo, aby se stal legendou mezi nákladními automobily 2.světové války.
Technické údaje

Moje ztvárnění Opelu Blitz je krabičkové, dodělával jsem zasklení kabiny. Na to Airfix nějak zapomněl. Barva měla být původně pancéřová šedá, ale ujela mi ruka, vůz jsem udělal o odstín světlejší a rozhodl jsem to vydávat za zimní verzi :-) Jen kolem divizních znaků je originál Panzergrau - vypadá to jako umyté, aby byly znaky vidět. Podle označení patří ke třetí pancéřové divizi na Rusi, někdy zpočátku ruské kampaně.
Kromě transportu nákladů, sloužil Blitz i jako tahač lehkých děl, a to má připřaženo i můj model. Konkrétně Pak 40.
Druhý blitz v mé sbírce je tankwagen, cisterna, dopňující palivo do letadel. Stavebnice měla tři specifika, všechny jsem beze zbytku využil. Prvním byla preciznost zpracování. Zejména podvozek byl propracován do velkých detailů. Dal jsem si záležet, abych to svými nepřesnostmi nepokazil. Druhým specifikem je fakt, že Academy používá stejný rámeček na podvozek a kabinu u cisterny, i u nákladní verze. Díky tomu jsem mohl přidat schránky a rezevní kolo, kteréžto součásti v návodu vůbec nejsou, a pochybuji, že by je skutečné auto postrádalo. A konečně - stavebnice umožňuje postavit část krytů a dvířek v otevřené poloze. Zde jsem se rozhodl pro kompromis. Otevřel jsem dvířka vzadu u čerpadla, zatímco za kabinou, kde kryjí zásuvky, patrně s nářadím, jsem nechal zavřené. Na otevřená zadní dvířka jsem umístil ještě hasící přístroj a do kousku volného místa hever. Kamufláž jsem zvolil tříbarevnou, posuďte sami, jak se povedla.
Třetí Blitz je autobus, který na prodlouženém podvozku Opelu Blitz, označeném číslem 3,6-47, vyráběla firma Ludewig v Essenu, a podle jejich dokumentace i Opel sám. Celkem se vyrobilo více než 9000 kusů několika verzí, z nichž se pravděpodobně do dnešních dnů nedochoval ani jediný. Tyto autobusy kromě běžné, autobusové role sloužily taktéž jako sanitní, či jako v mém případě, štábní vozidla. Můj model ztvárňuje štábní vozidlo neznámé jednotky DAK, koncem roku 1942v severní Africe. Vylepšen je krom krabičkových leptů nákladem na střeše a některými detaily interiéru. zespodu je zašpiněn hnědočerným washem a zaprášen pískovým pigmentem.
Čtvrtý z rodiny ve sbírce je Maultier. Stejně jako bus pochází ze stavebnice Roden a tentokrát to byla ale strašlivá facha. Vozidlo je - víceméně, s mnohou improvizací - krabičkové. Aplikován byl černohnědýfiltr, který je ovšem nevýrazný oproti důkladnému obahnění. Vozidlo má znázorňovat stroj v podobě, v jaké se mohl někdy během podzimní rasputice 1944 pohybovat na východní frontě. Jednotka neznámá.

model Opelu Blitz model Opelu Blitz model Opelu Blitz
model Opelu Blitz model Opelu Blitz model Opelu Blitz
model Opelu Blitz model Opelu Blitz model Opelu Blitz
model autobusu Opel Blitz model autobusu Opel Blitz model autobusu Opel Blitz
model autobusu Opel Blitz model autobusu Opel Blitz model Opelu Maultier
model Opelu Maultier model Opelu Maultier model Opelu Maultier

Sd.Kfz.11

Sd.Kfz.11--> Sd.Kfz.11 je výsledkem programu uceleného vývoje polopásových tahačů, který byl uskutečněn na počátku třicátých let. Zahrnoval celkem šest hmotnostních kategorií. Nejtěžší byl Sd.Kfz. 9, zvaný Famo, podle firmy, která ho vyráběla, Sd.kfz.11 patřil mezi nejlehčí stroje. Byl určen pro vlečení zbraní a nákladů o hmotnosti do tří tun. Vývoj nejprve probíhal ve firmě Hansa-Lloyd, kde roku 1934 spatřil světlo světa první prototyp s označením Hl Kl 2. O rok později následovala vylepšená verze Hl Kl 3 a poté verze Hl Kl 4 (H) s motorem umístěným vzadu. Roku 1936 dozrál projekt do varianty podvozku s označením Hl Kl 5, které již byla vyrobena menší série. Pak byl ovšem, roku 1938, projekt předán Hanomagu, který jej dovedl do finální varianty s označením H Kl 6 (Hl Kl 6). Došlo ke změně motorů, namísto dosavadních agregátů Hansa-Lloyd začal Hanomag do stroje montovat motory Maybach, nejprve typu NL 38 TUKR a finálně typu HL 42 TUKRM. Oficiální označení, zavedené někdy mezi variatami 5 a 6 znělo leichter Zugkraftwagen 3t (SdKfz 11).
Sd.Kfz.11 Podvozek vozu byl tvořen přední kolovou a zadní pásovou částí. Přední řiditelná náprava byla odpružena jednou velkou, napříč položenou, listovou pružinou a její kola pravděpodobně nebyla vůbec brzděna. Pásová část se skládala ze sedmi pojezdových kol na každé straně. Tato kola byla plechová, složená ze dvou disků. Lichá kola měla disky na ose hned u sebe, sudá měla disky od sebe dál. Lichá kola tak zapadala do sudých, podobně jako u pozdějších Pantherů a Königtigerů. Navzájem se tak kola překrývala. Poslední pojezdové kolo bylo zvednuté mírně nad úroveň ostatních a sloužilo jako kolo napínací. Vpředu bylo konstrukčně odlišné ozubené hnací kolo.
Pásová část byla odpružena torzními tyčemi, každá náprava zvlášť. Z toho důvodu nebyla přesně naproti sobě, ale levá byla oproti pravé straně posunuta dozadu o cca 15 cm. Díky tomu byl na levé straně o článek delší pás. Pásy byly široké 28 cm a byly opatřeny gumovými patkami. To umožnovalo pohodlný pohybb po zpevněných vozovkách. Údajně od toho chtěli u Hanomagů v posledních sériích upustit, ale zhoršilo to jízdní vlastnosti na silnici natolik, že od tohoto záměru ustoupili.
Sd.Kfz.11 SdKfz 11, finální sériové varianty, poháněl již zmíněný motor Maybach HL42 TUKRM. Byl to benzínový šestiválec o obsahu 4,2 litru o výkonu 100 koní. Převodovka byla Hanomag 021 32785 U50 se čtyřmi rychlostními stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. Vozidlo bylo klasické koncepce, s motorem vpředu a převodovkou pod podlahou kabiny. Více vzadu se nacházela baterie, palivová nádrž a zcela vzadu pak tlumič výfuku. Sd.Kfz.11 byl vybaven redukční převodovkou o dvou stupních.
Řidič ovládal vozidlo pomocí volantu, standardní sady tří pedálů a dvou řadících pák (ta druhá náležela ke zmíněné redukční převodovce). Poslední pákou po řidičově pravé ruce byla ruční brzda. Způsob řízení Sd.Kfz.11 byl vůbec zajímavý. Jelikož pásová část byla poměrně dlouhá, samo natočení předních kol by nestačilo, vozidlo by jelo nadále rovně a kola by smýkalo. Tento způsob byl tedy užíván jem pro mírné korekce. Ve chvíli, kdy úhel natočení volantu překročil 15 atupňů, automaticky se přibrzdil pás na vnitřní straně zatáčky. Řešení to bylo relativně složité, bohatě se však osvědčilo, zejména v terénu.
Ve své základní verzi byl SdKfz 11 určen primárně k vlečení lehkých houfnic 10,5cm leFH 18. V praxi byl však často využíván i k vlečení dalších zbraní, třeba protitankových děl ráže 75 mm a dalších zbraní. Vznikly i další varianty vozu, určené například k vlečení raketometů Nebelwerfer 40 (ráže 10 cm), Nebelwerfer 41 (ráže 15 cm), či Nebelwerfer 42 (ráže 21 cm). Existovala i verze pro přepravu raket ráže 28 resp. 32 cm určených pro Schweres Wurfgerät 40. Vznikly také zamořovací a dekontaminační stroje a pár dalších variant polopásu, mimo jiné samohybná zbraň.
Varianty: Koncem války pak vzniká verze, která měla šetřit suroviny. Karosérie stroje byla zhotovena z nedeficitních surovin, převážně ze dřeva.
Technické údaje:


Stroj jsem provedl jako vozidlo 19. pancéřové divize Wehrmachtu, jednotky, která od svého založení po celou válku bojovala na východní frontě. Šedozelenou kamufláž jsem ještě pokryl černošedým washem. Stroj v této podobě mohl bojovat na Kavkaze, před porážkou u Stalingradu.

model tahače Sd.Kfz.11 model tahače Sd.Kfz.11 model tahače Sd.Kfz.11
model tahače Sd.Kfz.11 a děla PaK 40 model tahače Sd.Kfz.11 a děla PaK 40 model tahače Sd.Kfz.11 a děla PaK 40

Sd.Kfz.7

Sd.Kfz.7 Sd.Kfz. 7 (Sonderkraftfahrzeug 7) bylo polopásové vojenské vozidlo, používané německými armádními složkami během druhé světové války. Vývoj Sd.Kfz. 7 může být vystopován k roku 1934, kdy byl dán požadavek na osmitunové (7,87 tun)polopásové vozidlo. Poprvé objevuje v roce 1937, a za celou dobu produkce jich firma Krauss-Maffei vyrobila kolem 12000. Byl určen k použití jako transportér pěchoty, nákladní tahač, ale především jako tahač obávaného děla Flak 36 8,8 cm a 15 cm SFH 18 150 mm houfnic. Sd.Kfz. 7 také stal základem řady samohybných protiletadlových vozidel s různými druhy Flak 20 mm a 37 mm. Dále vzhledem k jeho tažné síle často nacházel použití jako havarijní vůz.
Vozidlo mohlo vézt až 12 mužů posádky děla ve třech řadách sedadel. Pod sedadly se nacházel úložný prostor pro různé nástroje a před sedadly byly namontovány držáky na ruční zbraně posádky. V zadní části vozidla se byl uzavřený prostor pro skladování munice, v boji většinou soupravu tahače s dělem doprovázel ještě nosič munice. Sd.Kfz.7 mohl táhnout náklad až do 8000 kg (17,600 lb) na váhu. Většina z těchto vozidel byla vybavena navijákem. Čelní sklo šlo složit a naopak, za nepřízně počasí mohla být natažena plátěná střecha. Část strojů byla také postavena s pevnou střechou, ale nebylo jich mnoho. U pozdějšího zjednodušeného typu s dřevěným rámem vozu došlo ke změně uspořádání, munice byla uložena za kabinou řidiče a posádce sloužily dřevěné lavice.
Sd.Kfz.7 Podvozek se skládal ze dvou předních kol s pneumatikami a pásové části se 7 pojezdovými a jedním hnacím kolem vepředu. Kola se překrývala podobně, jako tomu bylo u tanků Tiger. Po celou dobu výroby a provozu docházelo k drobným úpravám, k některým přímo při opravách v poli. Jezdily tak poměrně originální kombinace. V roce 1943 byl motor Maybach HL 62 nahrazen Maybachem HL 64.
Použití polopásových takačů pro dělostřelectvo v německých branných silách bylo Sd.Kfz.7 běžné, ale i jinde. Ve srovnání s kolovými vozidly, polopásy byly náročnější na údržbu, často trpěly poruchami, a byly pomalejší na pozemních komunikacích. Na druhou stranu poskytovaly větší tažnou sílu a vyšší průchodivost terénem.
Sd.Kfz.7 byl používán po celou dobu války, byl viděn v roce 1940 v Paříži přehlídky vítězství a na snímcích německé válečné propagandy, které přispívaly k mýtu o mechanizované Blitzkrieg. Ve skutečnosti jich nikdy nebylo dost, aby plně vybavily německé síly. Tak je používaly dělostřelecké a tankové prvky mechanizovaných jednotek (pancéřových granátníků), zatímco jiné jednotky i nadále závisely na koních, které zapřahaly do svých děl.
Některé Sd.Kfz. 7 byly ukořistěny spojenci a se spojeneckým označením vráceny do služby ještě za války a po ní.
Varianty: Technické údaje:


Sd.Kfz.7 měl v aršíku divizní znaky 5.divize SS-pancéřových granátníků "Wiking", takže jsem toho využil a udělal podobnou kamufláž a celkově vozidlo zasadil do stejné lokace, doby a útvaru jako Sd.Kfz.222, zmíněný na těchto stránkách. Tedy červenec roku 1943, východní fronta, divize Wiking vedla obranné boje na řece Donu.

model Sd,Kfz.7 model Sd,Kfz.7 model Sd,Kfz.7
model Sd,Kfz.7

Sd.Kfz.9 - Famo

Sd.Kfz.9 Famo Se svými 18 tunami byl SdKfz 9 nejtěžším německým polopásovým tahačem druhé světové války. Stroj byl dokonce těžší než ranné verze nejtěžšího německého tanku té doby PzKpfw IV. Enormní hmotnosti odpovídaly i rozměry. Délka polopásu byla plných 8,32 metru, šířka 2,60 metru a výška činila 2,85 metru. Pohonnou jednotkou byl benzínový motor Maybach HL 108, který dokázal stroji udělit maximální rychlost až 50 km/h.
SdKfz 9 byl vyráběn firmou FAMO za spolupráce firem Vomag a Tatra a to od roku 1936 do roku 1944. Robustní konstrukce a silný motor předurčovaly SdKfz 9 k vlečení nejtěžších polních děl, přepravě hmotných nákladů a k vyprošťování jiné těžké techniky. Kromě toho ale na jeho podvozku vznikla v průběhu roku 1943 i jedna těžká samohybná zbraň.
Sd.Kfz.9 Famo Heereswaffenamt zadal r. 1935 firmě Fahrzeug und Motorenbau GmbH (FAMO) Breslau vývoj nového těžkého polopásu o váze 18 tun. Měl být schopen vléci dělo nebo přívěs až do hmotnosti 22 tun.
R. 1936 staví FAMO první prototyp označení FM gr 1, po jeho zkouškách je zahájena sériová výroba. R. 1938 vzniká další verze F2, ta se liší zvětšenými rozměry, silnějším motorem a dalšími vylepšeními. Pohonnou jednotkou FM gr 1 i novější F2 tvořil vodou chlazený vidlicový 12ti válec Maybach HL 98 TUK o obsahu 9 780 ccm. U FM gr 1 dosahoval motor při 2 600 ot./min. výkon 220 koňských sil. U F2 dával při 3 000 ot./min. výkon 250 koňských sil. Spotřeba 18ti tuny byla 100 litrů na 100 km, avšak v těžkém terénu až 300 litrů. R. 1939 je ve výrobě poslední základní modifikace F3 s novým motorem Maybach HL 108 TUKRM, opět vidlicový 12ti válec se sklonem válců 60°, o obsahu 10 838 ccm, který dával výkon 270 koňských sil při 3 000 ot./min. Spotřeba paliva stoupla na 120 litrů/100 km, v terénu 310 litrů/100 km. Stejně jako u předchozích verzí měl stroj hlavní nádrž 230 litrů a pomocnou na 60 litrů.
Celková produkce od roku 1936 až do zastavení (1944) činila přibližně 2 500 vozů, nejpočetnější byla varianta F3. V průběhu výroby se F3 vizuálně pozměňoval. První verze měla stále mohutné blatníky, stejně jako starší typy, později se však blatník nad kolem s pneumatikou zkracuje. Pozdější stroje dostávají i nárazník, vyrobený z mohutné ocelové tyče.
SdKfz. 9 se dělily na podvarianty podle určené činnosti: Technické údaje: Byť si nejsem jistý, zda Fama s Sd.Ah.116 v africe sloužila, výrobce stavebnice zastává zjevně názor, že ano, neboť pískové zbarvení bylo zmíněno jako jedna z možností v návodu. Tato možnost se mi zalíbila. Na bocích nese tahač znak Afrikakorpsu. Přiloženy byly obtisky divizních znaků, ale při nejlepší vůli se mi nepodařilo identifikovat, o jakou jednotku by se jednalo. Takže - Afrikakorps, Lybie, období neurčité.
Nově jsem se stroj pokusil vybavit plachtou. Nepovedla se mi úplně jak jsem chtěl, ale co už...

model Sd,Kfz.9 - famo model Sd,Kfz.9 - famo model Sd,Kfz.9 - famo
model Sd,Kfz.9 - famo model Sd,Kfz.9 - famo model Sd,Kfz.9 - famo
model Sd,Kfz.9 - famo
Vytvořil Dark, 5.5.2011