Darkovic patlaninky

Sd.kfz.164 Hornisse/Nashorn

Sd.Kfz.164 Nashorn Druhá světová válka v mnoha oblastech urychlila vývoj o celé generace. Namátkou můžeme zmínit letectví, nebo tanky. Na počátku války Panzery I. se dvěma kulomety a na jejím konci Königtiger. I raketová technika udělala za druhé světové války ohromný skok. Vývoj prodělaly i protitankové zbraně. Na začátku války disponovali Němci protitankovými puškami, nejsilnější zbraní byl PaK 36 ráže 3,7 cm. Ano, později tak známé „Klepadlo”. Byl vystřídán PaKem 38 ráže 5cm a následně PaKem 40 ráže 7,5 cm. Vývoj tankové techniky však nestagnoval ani na straně nepřítele, a tak postupně všechna vyjmenovaná děla ztrácela na účinnosti. Poměrně účinným se jevil protiletadlový kanón ráže 8,8 cm, měl však některé nežádoucí charakteristiky. Logicky tak muselo dojít k vývoji odvozené protitankové zbraně. K tomu byl dán pokyn v červnu 1942. Pustily se do toho firmy Krupp a Rheinmetall. Úspěšnejší byl Krupp a zbraň, kterou vyvinul, byla pojmenovaná PaK 43.
V té době také probíhá vývoj samohybné houfnice Hummel. Nás na něm zajímá především podvozek. Ten vypadá jako Panzer Iv, měl však několik zásadních odlišností. Tou hlavní bylo, že se motor přesunul doprostřed vozu. To umožnilo umístit bojový prostor dozadu, což u samohybných děl dávalo smysl. Dalšími odlišnostmi pak byly použité komponenty z Panzeru III. Z toho pak pocházelo veškeré převodové a řídící ústrojí. Podvozek vyráběla firma Alkett a oficiálně se nazýval Geschützwagen III/IV.
Podvozek byl slušně pancéřovaný, jak se na tank sluší. S bojovým prostorem to bylo už horší. Vysokou nástavbu v zadní části tvořily pancéřové plechy o síle jen 10 mm. Její přední stěnu pak tvořil přímo štít kanónu. Do bojového prostoru byl přístup dvojkřídlovými dveřmi v zadní stěně. Střechu pak v případě potřeby tvořila jen prostá natažená celta. Ochrana posádky děla nebyla nejvyšší, na druhou stranu ani bůhvíjakou ochranu nikdo nezamýšlel. Tahle samohybná děla se neměla přímo utkat s jednotkami nepřítele.
Koncepce s motorem uprostřed měla několik výhod. Jednak mohl mít bojový prostor podlahu nízko, a tím pádem boční stěny mohly poskytnout ochranu stojícím vojákům, a přesto zachovaly rozumnou výšku vozidla. Pod podlahu se navíc vešla i nádrž. Ta se dala navíc doplnit zevnitř, což bylo pro posádku poměrně bezpečné. Při přelévání nemuseli stroj opustit.
Sd.Kfz.164 Nashorn Samozřejmě, při souběžném vývoji Paku43 a houfnice Hummel, to dříve či později muselo někoho napadnout. Nahradit SFh 18 ráže 15 cm právě PaKem 43. Respektive jeho verzí 43/1. Tato verze byla vyvinuta speciálě pro použití ve stíhačích tanků. S hlavní dlouhou 71 ráží, tedy něco přes 6 metrů slibovala velkou přesnost i na velkou vzdálenost a také velký dostřel. Nicméně při jízdě její délka působila poněkud potíže. Od vibrací, až po namáhání závěsu kanónu. Proto musela zbraň být za jízdy zajištěna dvoudílnou podpěrou. Je zajímavostí, že později posádky vyvinuly dálkové ovládání. Lankem přímo z bojového prostoru mohly podpěru odjistit, ta se vlastní vahou složila na přední pancíř a posádka tak mohla vozidlo připravit k boji, aniž by musela opustit bezpečný prostor. Pro dělo bylo možné použít několik druhů munice. Desetiapůlkilogramový Pzgr.39/43 byl štřelou, podle dnešního označení, HEAT. Tedy High Explosive Anti-Tank. Na vzdálenost jednoho kilometru probíjel 165 mm skloněného pancíře a po probití ještě v interiéru nepřátelského stroje explodoval, díky šedesátigramové náloži, kterou nesl. Pzgr.40/43 byl ovšem účinnější. Střela s woframovým jádrem byla používána proti nejsilnější nepřátelské technice, zásobovací důstojníci si je však žárlivě hlídali. Wolfram byl totiž v říši silně nedostatkovým zbožím. Vážil 7,3 kg a prorážel na kilometr až dvacet cm pancíře. Kumulativní střela Gr.39/3 HL sice prorazila „jen” 90 mm, zato na libovolnou vzdálenost - tedy do hranice dostřelu. Tříštivotrhavý granát, tedy podle dnešní terminologie HE zmiňuji jen do počtu. Ten se používal proti měkkým cílům, a vážil 9,5 kg. K tomu ale stíhač tanků určen nebyl. Vlastně k tomu byl i poměrně nešikovný. Ne, že by ovšem podobná situace nastat nemohla. Takhle nějak vznikl nov, s určitým eufemismem řečeno, stíhač tanků. Eufemisticky proto, že dosahoval rychlosti mximálně 40 km/h. O podvozku jsme se zmínili, o dělu také, ještě zmínka o uložení, to umožňovalo náměr od -5 do 20 stupňů, odměr byl možný 15 stupňů na obě strany. Steroj byl původně nazván Hornisse, tedy Sršeň, což mělo svojí logiku. Již existovala děla Wespe, tedy Vosa, Hummel, tedy Čmelák, Grille, což byl Cvrček. Sršeň logicky zapadal. Ovšem někdy na přelomu let 1943 a 44 přišel Führersbefehl, podle kterého byl stroj oficálně překjmenován. Führerovi se více zalíbilo jméno Nashorn, tedy Nosorožec. Pro mne osobně působí více nosorožčím dojmem Jagdpanzer IV, ale führersbefehl ist führersbefehl. Stroj tedy nadále nesl název Nashorn. Kódové označení je pak Sonder kraftzeug 164. Popis pak zněl 8,8 cm PaK 43/1 L/71 auf Fahrgestell Pz.kpfw.III/IV (Sf), tedy něco v duchu Protitankové dělo 43/1 ráže 8,8 cm s délkou hlavně 71 ráží na podvozku Panzerkampfwagen III/IV (samohybný).
Stroj vyvinul Alkett, a také zůstal majoritním výrobcem. Jeho kapacity však nestačily a nemohly stačit. Proto se později zapojily do výroby i další podniky, včetně továren v protektorátu Čechy a Morava. Ačkoli byl Nashorn považován za dočasné řešení, které mělo být pak nahrazeno Jagdpantherem, nakonec byl produkován současně s Jagdpantherem víceméně do konce války. Bylo jich postaveno necelých 500 kusů.
Během výroby se samozřejmě za pochodu prováděly úpravy. Výfuková soustava nejdříve obsahovala velký tlumič na zádi, který tam mimo jiné trochu překážel. Možná i proto v další verzi tento tlumič mizí a výfuky končí hned nad pásy. Uvolněný prostor pak posloužil k umístění náhradních pojezdových kol, nabijáků a podobného náčiní. A i když tam taky vadí, méně než ten tlumič. Měnila se i hnací kola, a vlastně i miřidla. Ta byla původně dvojí. Jedna pro střelbu proti tankům a podobným cílům, tedy střelbu přímou. Druhá pak pro střelbu nepřímou, například proti pěchotě. To bylo posádkami kritizováno, pro dvojí výcvik na dvoje různá mířidla. Další výtka pak směřovala k uchycení zaměřovačů. To bylo nepevné a při střelbě se vlivem otřesů neustále vychylovalo. Mířidla pak bylo třeba neustále seřizovat. Později došlo jak ke změně mířidel, tak jejich lepšímu uchycení.
Vozidlo celé vážilo 24 tun, což bylo víceméně v rozmezí váhy tanku Pz.IV. Poháněl ho také stejný motor. Ten s šestistupňovou převodovkou ZF SSG 77 dokázal vozidlu udělit již zmíněnou maximální rychlost 40 km/h. Nádrže na 600 l benzinu pak vozidlu stačily na zhruba 260 km po silnici, nebo přibližně polovinu v terénu. Dva členové pětičlenné posádky seděli dole v trupu, vedle sebe seděl řidič a radista. Dlužno podotknout, ten byl poměrně nevytížený. Ve většině tanků radista obsluhoval i trupový kulomet, tím však Nashorn nedisponoval. K dispozici byl kulomet MG 34 ráže 7,92 mm v bojovém prostoru, s tím šlo střílet prostě jen tak přes okraj, nebo mohl být upevněn do pohyblivého ramene, kde mohl sloužit i jako protiletadlový. Pro kulomet se nakládalo 600 nábojů, pro kanón pak 40. Nashorny byly organizovány do praporů stíhačů tanků (někdy se uvádí i prapory těžkých stíhačů tanků), tedy Panzerjäger Abteilung (schwere Panzerjäger Abteilung) - PzJgAbt (sPzJgAbt). Ten se skládal ze tří rot (kompanie), každou tvořily tři čety (zug). V četě se pak nacházely čtyři stroje. Velení každé roty pak disponovalo dvěma velitelskými stroji. Další tři velitelské stroje pak mělo velitelství praporu. Prapor tak tabulkově tvořilo 45 strojů. Plus samozřejmě řada další techniky, bez které by stíhače tanků nemohly plnit svůj účel.
První rota byla sestavena v únoru 1943. Už v březnu vznikly další dvě a bylo nařízeno sestavit z oněch tří rot první prapor stíhačů tanků, pětsetšedesátý. V dubnu je ssestaven druhý, šestsetpětapadesátý. Následovaly 525, 93, 88 a 519. Nashorny měly ničit cokoli, co se proti nim postaví, na vzdálenost až čtyř kilometrů. Na polovinu této vzdálenosti se dalo přesně střílet jen s pomocí zaměřovače kanónu. Na větší vzdálenost bylo doporučeno použít dálkoměr, nebo se zastřílet. Ty čtyři kilometry nebyly nijak přehnané. V srpnu 1943 se dokonce jedné z posádek 655. praporu podařilo zničit T-34 na ještě větší vzdálenost. Celých 4200 m! Na vzdálenost půl kilometru dokázal granát vyrvat z T-34 a odhodit jej na pět metrů od zasaženého tanku. Věž nemusel protlačit pancířem, a tak ji dokázal odhodit ještě dál.
O efektivnosti použitého děla nemohl pochybovat nikdo, ale jinak se svými stroji posádky moc spokojené nebyly. Stroje přicházely neseřízené a posádky je musely doladit doslova za pochodu.
Ač jejich zavedení do provozu nebylo úplně jednoduché, dají se Nashorny považovat za velmi efektivní bojové stroje. 519. prapor dokázal během tří měsíců zlikvidovat 290 nepřátelských strojů, při ztrátě 6 Nashornů. Možná proto vydržely ve službě až do konce války, i když byly postupně nahrazovány Jagdpanthery.

Technické údaje:
Nashorn, který jsem stavěl, patřil zmíněnému 519. praporu, byť si to Revell, ačkoli nabízel v návodu konkrétní stroj, nedohledal. Já ano. Stavebnice je hezky detailní, proto nebylo třeba dodělávat žádné doplňky. Model je tak postaven z krabičky a natřen základním pískovým nátěrem. Po aplikaci obtisků jsem pak aplikoval olejovou barvou, suchým štětcem zimní look :-) Nasazení je již zmíněno, 519. SPzJgAbt, Smolenská oblast, počátek roku 1944.

model Pz. V Panther ausf.A model Pz. V Panther ausf.A model Pz. V Panther ausf.A
model Pz. V Panther ausf.A model Pz. V Panther ausf.A model Pz. V Panther ausf.A
Vytvořil Dark, 5.5.2011