Darkovic patlaninky

Lehké automobily a motocykly

Morris Commercial C.8

Morris Quad Společnost Morris vyráběla pro potřeby armády celou řadu vozidel.Jedním z nejúspěšnějších byl dělostřelecký tahač Morris C8. Jeho výroba začala v roce 1939.Vůz měl pohon všech čtyř kol,byl vybaven navijákem s únosností 4 tun, poháněný hřídelem od převodovky. Měl karosérii charakteristického tvaru, připomínající brouka. Obvykle sloužil jako tahač 17liberních nebo 25liberních houfnic. Tento typ proslul také jako Morris Quad.
Morris Commercial C8 Armádní vozidlo určené k tažení dělostřeleckých zbraní muselo splňovat řadu funkcí, které dosud plnilo tažné koňské spřežení,jež bylo ve výzbroji nahrazováno. Vozidlo muselo mít dobré jízdní vlastnosti v terénu,sedadla pro obsluhu děla a přiměřeně velký prostor pro uložení výstroje a střeliva. Tahač řídili samotní dělostřelci. Uvnitř vozu bylo kromě místa pro řidiče,místo pro velitele obsluhy děla a dalších pět mužů. Poslední provedení vyráběné od roku 1944 mělo stejnou poháněcí soustavu,mělo však novou,shora otevřenou karosérii,která ztratila své původní broukovité linie a byla opatřena sklápěcí plátěnou střechou.
Morris Commercial C8 Jedna z verzí C8 zezačátku složila jako portée pro 2liberní, nebo 6liberní protitanková děla. To znamená, že tato děla byla lafetována na korbě. Jejich původní pojezd byl demontován, takže po sejmutí nebyla schopna se pohybovat tažením. Britové velmi brzy zjistili, že tato děla jsou proti německým tankům neúčinná, a těžší děla už se nedala lafetovat tímto způsobem. Takže nakonec skončila i tato verze jako tahač, ale s přestavbou karosérie už se pochopitelně nikdo nenamáhal. Zatímco Quad měl celokovovou karosérii, v případě mk. III s plátěnou střechou, tak v této verzi byla karosérie vskutku minimalistická. Kabina byla otevřená, bez zasklení, s možností plátěných bočnic a střechy. Korba pak byla dřevěná, kovová, nebo kombinovaná. Dává to smysl, při střelbě z vezeného děla nic nevadilo. V kabině byla čtyři místa, další čtyři pak na korbě, kde byl také dostatek místa pro bedny se střelivem vlečené zbraně. Na jednoduchou konstrukci se mohla napnout plachta, která tvořila i střechu kabiny.
Původní provedení poháněl Morrisův zážehový 4válec spojený s 5stupňovou převodovkou. U verze C8 Mk.III se dal pohon předních kol vyřadit, pokud nebyl zařazen první stupeň nebo zpátečka.
Od Morrise C.8 je odvozen Morris CDSW. C značilo příslšnost k typu C, D značilo dvě zadní nápravy, S byl silnější šestiválcový motor a W naviják. Sloužil jako primární tahač lehčích děl, v této úloze byl později nahrazen Morrisem Quad.

Technické údaje:
Já jsem ztvárnil vozidlo 77. protitankového pluku královského dělostřelectva, začleněného do 11. obrněné divize, v podstatě podle návodu. Nedodržel jsem barvu plachty. Nerezil jsem, jen obahnil.
CDSW ze stavebnice Airfix jsem postavil podle návodu, patřil 1. baterii osmé čety 15. lehkého protiletadlového pluku, připojeného k 7. obrněné divizi v severní Africe v roce 1940. Model je zaprášen pískovým pigmentem.
model Morris Commercial C8 model Morris Commercial C8 model Morris Commercial C8
model Morris Commercial C8 model Morris Commercial C8 model Morris CDSW
model Morris CDSW model Morris CDSW model Morris CDSW
model Morris CDSW

Dodge WC (Dodge 214)

Dodge WC 51 Automobily řady Dodge WC vznikly dle požadavku americké armády, jejíž velení si bylo vědomo, že její vozový park se skládá z vozidel od více jak 120 výrobců, což může způsobovat nemalé logistické problémy. V praxi se o tom přesvědčili Němci, kteří taktéž používali velké množství variant a typů. US Army se toho chtěla vyvarovat, a mít univerzální druh, který bude mít množství společných náhradních dílů. Roku 1937 uzavřelo ministerstvo vojenství s koncernem Chrysler smlouvu na vývoj automobilu s pohonem všech náprav. Továrna Dodge nabídla svůj prototyp jedenapůltunového automobilu, který byl podroben zkouškám. Poté následovala výroba menšího sériového množství, které bylo též dále testováno a firma pracovala na dalším zlepšení. Po úspěšném provedení zkoušek armáda objednala hromadnou sériovou výrobu a celá kapacita továrny Dodge byla využita na výrobu automobilů pro vojenské složky. Dodge WC 52 Do výroby byl zaveden půltunový užitkový automobil ve třech základních variantách: valník, velitelský a zdravotnický. Od roku 1940 došlo i k produkci dalšího tříčtvrtětunového typu. Celkem bylo do roku 1945 přes 400 tisíc kusů užitkových vozidel všech typů. Vozidla byla za války dodávána spojencům, v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu i do SSSR, který je užíval ve velké míře, například jako lehké dělostřelecké tahače. Několik automobilů měla ve svém stavu i čs. samostatná obrněná brigáda a 1. československý armádní sbor.
Dodge WC 62 Varianty:
Technické údaje:
Vozidlo jsem postavil z krabičky. Posádku jsem nepoužil, za volant se buhvíproč nevešla. Upustil jsem od bahna, rezavý wash jsem tentokrát vylepšil černou. Na nárazníku se nachází nepříliš čitelné jednotkové označení, řadící vůz ke druhému průzkumnému družstvu osmé kavalerie, jednotky A. Patina čitelnosti příliš nepomohla. Mohlo se vyskytovat na Filipínách, na Nové Guineji, Admiralitních ostrovech, nebo po kapitulaci Japonska přímo v Tokiu.
Druhý Dodge je ambulance WC-54. Návod neposkytuje konkrétní jednotku, dala by se však zjistit z nárazníkového kódu, pokud si ho v Academy nevycucali z palce. Není to však podstatné, protože jsem vůz použil do dio nemocnice M*A*S*H. Takže Korea, padesátá léta. Model je postaven z krabičky, s otevřenými dveřmi, což stavebnice umožňuje. Model je zaprášen olejovým filtrem.

model Dodge WC-52 model Dodge WC-52 model Dodge WC-52
model Dodge WC-52 model Dodge WC-54 model Dodge WC-54
model Dodge WC-54 model Dodge WC-54 model Dodge WC-54

Austin K

Austin K2 Za druhé světové války dodával Austin celou řadu vozidel pro potřeby armády. Zatímco K2 byl stroj o velikosti Dodge WC, nebo Morrise C.8, K3 a K4 byly kapotové vozy zhruba o velikosti Opelu Blitz. K5 Byl bezkapotový vůz velikosti Bedfordu QLD. A K6 byl z celé řady nejtěžší. Jednalo se o třínápravový těžký nákladní vůz, zhruba stejně velký jako naše poválečná Praga V3S. Já se dále budu zabýva K2 a K6, neboť je tu mám, že. Austiny K2 byly užívány především jako ambulance. Pobraly až čtyři ležící pacienty. Existovaly ale také varianty jako pomocný hasičský vůz. Vozily žebříky, nářadí, hadice a další věci, které se na stříkačky nevešly.
Austin K6 Austin K6 byl osazován širokou škálou nástaveb, od prostého valníku s plachtou, přes dílenské vozy, radiovozy, radarové vozy, jeřáby, vyprošťovací vozy, navijáky pro balóny a také vůz se zdrojem elektrické energie. A samozřejmě, také na jeho podvozku vznikla hasičská stříkačka. Byť ta, kterou nabízí airfix ve své stavebnici je těsně poválečná. Některé vozy užívala i Rudá armáda a několik jich sloužilo v amerických službách. Celkem se do roku 1945 vyrobilo na 13 000 Austinů K6.
Technické údaje K2:
Technické údaje K6:
Austin K6: Vozidlo je dle návodu. Požární vůz na základně RAF, pravděpodobně někdy brzy po válce. Kromě ne úplně vydařené patiny a zakrytí střešního poklopu kabiny nemá žádné vylepšení. Posádka se do kabiny pro změnu nevešla.

model Austinu K6 model Austinu K6 model Austinu K6
model Austinu K6

Standard Tilly

Austin Tilly Tilly nebylo jen jedno vozidlo. Tilly byl název celé kategorie. Název byl odvozen od "Utility" a celý název zněl "Light Utility Vehicle", tedy lehké užitkové vozidlo, a jednalo se skutečně o nejlehčí užitkové vozidlo v britské vojenské službě. Vyrábělo ho hned několik firem. Austin 8 HP Series AP, Austin 10 HP Series G/YG, na bázi Austinu 10 GRQ, Hillman Tilly Morris 10 HP Series M, Standard 12 HP Series UV, na bázi Standardu Flying 14, Standard 10 HP a Hillman 10 HP, na bázi Hillmanu Minx si byly vozy celkem podobné, nikoli šak stejné. Podobnost byla způsobena jednotnou myšlenkou při jejich zrodu. Spousta vojenských vozidel ve Velké Británii na počátku války vznikala ve spěchu a v podstatě Standard Tilly z nouze. Jen málo jich bylo konstruováno speciálně a prvoplánovitě jako vojenské vozidlo. Stejně tak vznikaly i Tillies. Původně osobní auta byla konvertována na dodávky, za sedadla řidiče a spolujezdce byla naroubována korba s nosnoctí cca. půl tuny. Byly určeny pro provoz na silnicích, s poháněnou jen zadní nápravou a standardními pneumatikami neměly žádné terénní ambice. Vozů Tilly všech značek bylo během války vyrobeno mnoho, desítky tisíc. Sloužily snad u všech vojenských složek. Do dnešní doby se jich ale dochovalo jen málo. Velké množství Tillies sloužilo na letištích RAF. Jejich roli později převzaly Austiny J4 a ještě později Leylandy Sherpa. Označení Tilly si ale uchovaly.


Technické údaje - platí pro Austin Tilly 10:
Vozidlo je zbarveno jako standarní stroj RAF z pozdější části války, v kombinaci khaki a černé. V této podobě mohl sloužit na libovolné základně bombardérů RAF. Model jsem postavil z krabičky, podle návodu, po předloze jsem nepátral. Patinoval jsem řídkým roztokem bahnitého pigmentu.

model Standard Tilly modelStandard Tilly model Standard Tilly
model Standard Tilly model Standard Tilly

BSA M20

BSA M20 armádní BSA, neboli Birmingham Small Arms Company již od dob první světové války zásobovala britskou armádu kvalitními motocykly. Když v roce 1936 vyvinula typ M20, odpovědní britští činitelé ji přijali spíše chladně. U prototypu totiž docházelo k rychlému opotřebení motoru a válec a píst musel být vyměněn po 6000 mílích. To se ministerstvu války zdálo nepřijatelné. Přesto se BSA M20 stala jedním z nejdéle vyráběných a sloužících motocyklů. Již v roce 1937 firma dodala inovované prototypy, které měly tento interval delší. Motocykly M20 byly kritizovány za svou pomalost a těžkopádnost, a také malou světlou výšku, tato negativa byla však vyvážena bezporuchovostí a velmi snadnou údržbou. První dodávky pro armádu byly ještě montovány z běžných civilních dílů, jen s přídavkem vojenského vybavení, jako byl například zatemňovací reflektor Lucas. V roce 1939 se objevují první M20 přímo pro armádu, oproti časným kusům došlo k některým úpravám, například vidlic. Do roku 1942 docházelo k průběžným úpravám, jako třeba zjednodušené nastavení tuhosti tlumičů - tuto potřebu ukázala služba v Africe. Světlomet byl zmenšen a motocykl obdržel i zadní světlo. V roce 1942 byl nedostatek dumy, takže se rukověti řidítek dělaly kovové s textilním potahem. V roce 1942 dochází ke standardizaci výroby, ale k úpravám docházelo i dále. Motocykl byl například vybaven velkým nosičem v zadní částí, na který bylo možné upevnit brašny. Tato úprava je maličkostí jen zdánlivě, neboť muselo dojít k přemístění stojanu. V roce 1943 pak dostala kliková skříň štít a motor jako takový vzduchový filtr, který jej chránil v prašném prostředí. Téměř na konci války pak došlo ke změnám v elektroinstalaci. BSA M20 civilní Základem motocyklu byl pevný trubkový rám, od začátku umožňující připojení postranního vozíku. Přední vidlice je paralelogramová s tlačnou pružinou, zadní vidlice je pak bez odpružení. Kola byla poměrně velká, 19". Motocykl byl poháněn Jednoválcem o zdvihovém objemu 496 ccm, čtyřdobým, s ventilovým rozvodem SV. Díky nízké kompresi se dobře startoval a měl dobrý kroutící moment v nízkých otáčkách. Při 3000 ot./min. dával výkon 8,9 kW (12 hp). Tento motor přes čtyřrychlostní převodovku s nožním řazením a převod řetězem roztáčel zadní kolo. Motocykl byl jednomístný, jen některé kusy měly nouzové sedátko na zadním blatníku. Vojenské motocykly býval opatřeny khaki nátěrem bez lesklých doplňků. Jednotkové značení se provádělo z boku na nádrž. Po válce výroba pokračovala až do roku 1955 (včetně civilní verze, a vyrobylo se více než 126 000 kusů. V armádě sloužily až do roku 1960.
Technické údaje:
Motorka je postaven ve standardním zbarvení, bez jednotkového označe, stejně jako Tilly mohl takto vypadající stroj sloužit na libovolné základně bombardérů RAF. Model jsem postavil z krabičky, podle návodu, po předloze jsem nepátral. Patinoval jsem řídkým roztokem bahnitého pigmentu.

model BSA M20 model BSA M20 model BSA M20
model BSA M20
Vytvořil Dark, 5.5.2011