Darkovic patlaninky

Hawker Hurricane

Přestože letoun Hawker Huricane Mk. I zaostával za konkurenčním Supermarine-Spitfire má své trvalé místo v dějínách RAF. Významnou měrou se podílel na odražení Německé Luftwaffe. Následný typ Mk. II byl dobrým denním ale i nočním stíhačem. Osvědčil se při tzv. akcích „intruding“ - výpady až nad Francouzské území proti vracejícím se a později i proti startujícím bombardérům.
40 mm kanóny či raketami vyzbrojené se zase osvědčily v boji s Rommelovými tanky. A to vůbec nemluvíme o Huricanech startujících z katapultů letadlových ale i obchodních lodí...
Idea stíhacího jednoplošníku se zrodila v hlavě Sydney Camma, šéfkonstruktéra slavné britské firmy Hawker Aircraft Company někdy počátkem třicátých let, kdy začalo být jasné, že další zvyšování výkonů dvouplošníků již není možné. Zvláště u maximální rychlosti dvouplošníků s pevným podvozkem se jen velmi těžko překračovala rychlost 400 km/h a její zvyšování se nedalo očekávat ani s příchodem výkonějších motorů.
Camm již v roce 1933 vypracoval projekt Fury Monoplane, který vycházel z jeho úspěšného dvouplošníku Hawker Fury. Uvažoval o pohonu motorem Rolls-Royce Goshawk s kondenzačním parním chlazením. Toto řešení však později zavrhl a pro pohon svého letounu vybral tehdy nový motor Rolls-Royce PV-12. Jednalo se o kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec u kterého konstruktéři slibovali výkon minimálně 735 kW (1000 k) s možností dalšího růstu a ze kterého se později stal patrně nejslavnější britský válečný motor - Merlin. Tato volba se spolu s přepracováním projektu ukázala jako výhodná a o toto zatím jen soukromé snažení firmy Hawker projevilo zájem i ministerstvo letectví (Air Ministry). To také 4. září 1934 vydalo specifikace F.36/34 na jednomístný stíhací dolnoplošník s rychlostí alespoň 300 mil za hodinu (483 km/h). V souladu s těmito specifikacemi také ministerstvo 21. února 1935 objednalo u Hawkera stavbu prototypu.
Hawker Hurricane Mk.I
Hawker Hurricane Mk.I V konečné podobě vypadal projekt jako dolnoplošník se zatahovacím podvozkem, krytou kabinou a vztlakovými klapkami, tedy se všemi prvky moderního stíhacího letounu. Stavba prototypu byla dokončena počátkem listopadu 1935 a první vzlet se strojem označeným K5083 provedl F/Lt. P.W.S. Bulman 6. listopadu 1935. Stalo se tak na tovární letišti v Brooklands a letoun byl vybaven motorem Merlin C o výkonu 728 kW (990 k) pohánějícím pevnou dřevěnou dvoulistou vrtuli. Prototyp dosáhl ve výšce 4930 m maximální rychlosti 504 km/h a nevykazoval prakticky žádné závady. V únoru 1936 bylo rozhodnuto nahradit původní motor za Rolls-Royce Merlin G (později označovaný Merlin II) o výkonu 757 kW (1030 k). Letoun s tímto motorem a s dalšími úpravami (např. zvětšení vztlakových klapek, prodloužení chladiče) byl poté objednávkou z června 1936 přijat do sériové výroby. Objednávka zněla na 600 kusů a přidělila novému letounu také bojový název - Hurricane.
Problémy s dodávkou motorů Merlin II zůsobily, že první sériový letoun s číslem L1547 byl zalétán až 12. října 1937, tedy více než rok po zadání objednávky. Letoun byl opatřen pevnou dvoulistou vrtulí Watts a osmi kulomety Browning ráže 7,7 mm v plátnem potaženém křídle. Stejně jako několik desítek dalších letounů měl L1547 stejně jako prototyp zatažitelné ostruhové kolečko. Ve snaze zlepšit chování stroje ve vývrtce však letouny záhy dostaly pod zadní část trupu pomocný kýl a současně s ním i nezatažitelnou ostruhu. Počínaje letounem sériového čísla L1780 dostávaly Hurricany kovové třílisté stavitelné vrtule de Havilland, které umožnily dosáhnout rychlosti přes 520 km/h. Takto vybavené letouny přicházely k jednotkám od ledna 1939. Další, a pravděpodobně nejdůležitější úprava spočívala v nahrazení plátěného potahu křídel kovovým. Takto byl v září 1939 zkoušen letoun sériového čísla L1877. Takto vybavené letouny byly zpočátku prostřídaně a později již soustavně dodávány od druhé výrobní série (objednávka na 300 kusů) od září 1939. Letouny z této série také dostávaly nový motor Merlin III s výkonem 756 kW (1028 k) a s univerzální hřídelí uzpůsobenou pro dvoulisté vrtule Watts i třílisté stavitelné de Havilland a Rotol. Vrtule Rotol se na výrobní lince střídaly s typem de Havilland od ledna 1940. Mezi další zajímavé úpravy (které se později uplatnily při výrobě Hurricanů Mk.IIC) patřila montáž čtyř kanónů Oerklikon ráže 20 mm místo kulometů do stroje L1750 (s plátnem potaženým křídlem). Pilot P. Lucas s tímto strojem vzlétl 24. května 1939.
Třetí sérii čítající 500 kusů začala vyrábět firma Gloster v říjnu 1939. Jednalo se o stroje s kovovým potahem křídla a s motorem Merlin III (vrtule byly opět de Havilland a Rotol. Se vstupem Velké Británie do války (3. 9. 1939) se zvyšovalo tempo výroby (v červenci 1940 se vyrábělo 7 Hurricanů denně), ale zároveň docházelo k dalším modifikacím. Od počátku roku 1940 přicházely k jednotkám letouny s novým optickým reflexním zaměřovačem a s inovovanými kulomety Browning Mk.II Star. 7. května 1940 byl zalétán stroj P3462 se dvěma pevnými přídavnými palivovými nádržemi o obsahu 200 litrů pod křídly. Takto vybavené letouny se poté používaly ve středomoří. Celkem bylo v továrnách v Kingstonu, Brooklands, Langley (Hawker) a v Brockworthu (Gloster) vyrobeno 3774 Hurricanů Mk.I. Z toho Hawker vyrobil 1924 letounů a Gloster 1850.
Jako první obdržela 4 Hurricany Mk.I 111. peruť v Northoltu. Stalo se to 24. prosince 1937 a již v únoru 1938 dostala peruť dalších dvanáct strojů a byla tak kompletně přezbrojena na nový typ. V důsledku pomalého náběhu výroby však přezbrojování probíhalo pomalu a v září 1938 tvořily Hurricany výzbroj pouze tří perutí (3., 56. a 111. perutě).
V okamžiku vyhlášení války Německu (3. září 1939) mělo RAF k dispozici 497 Hurricanů. Tyto letouny měly také ve výzbroji 1., 73., 85. a 87. peruť, které byly spolu s dalšími perutěmi stíhaček a bombardérů vyslány s expedičním sborem do Francie. V následujících měsících probíhala tzv. podivná válka, při které se obě strany omezovaly na vzájemné ostřelování. Letecká válka se však již tehdy rozhořela naplno a Hurricany do ní zasáhly od samého počátku. Prvního vítězství pro Hurricany a i pro RAF ve Francii dosáhl P/O P.W.O.Mould 30. října 1939. Tento příslušník 1.perutě ten den sestřelil německý průzkumný Dornier Do-17P z 2.(F)/123. Poté co Němci 10. května 1940 provedli mohutný útok na západě bylo RAF ve Francii posíleno dalšími čtyřmi perutěmi Hurricanů. Jejich ztráty však den ode dne narůstaly a to zejména na zemi, v důsledku překotného ústupu. Celá francouzská kampaň stála RAF 261 Hurricanů. Důležité ovšem bylo to, že se Hurricane v rukou zkušených pilotů osvědčil a mohl protivníkovi způsobit značné ztráty.
Po porážce Francie namířil Hitler své úsilí proti Velké Británii. Ta nyní stála proti Německu osamocena a tíha její obrany ležela na pilotech a jejich strojích - letounech Hawker Hurricane Mk.I a Supermarine Spitfire. K 8. srpnu 1940 mohl velitel britského stíhacího letectva Sir Hugh Dowding postavit proti Německým asi 2025 letounům (z toho 670 jednomotorových stíhacích) celkem 946 letounů u 57 perutí. Z nich 29 bylo vyzbrojeno právě Hurricany (527 strojů). Z těchto počtů je jasně vidět jak důležitou úlohu hrál Hurricane v bitvě o Británii. Přestože byl pomalejší než Spitfire i než německý Messerschmitt Bf-109E a nevyrovnal se těmto letounům ani ve stoupavosti, byl ve výškách do 6000 m výborně ovladatelný a vykazoval vynikající stabilitu při střelbě. V rukou zkušeného pilota se stával účinou zbraní. To dokládá i statistika za období bojů o Británii, kdy za srpen a září bylo zaznamenáno 331 vzájemných soubojů mezi Hurricanem a Bf-109E z nichž ve 207 případech zvítězil Bf-109 a ze 124 střetnutí vyšel vítězně Hurricane. Velkou výhodou Hurricanů byla i robustnost konstrukce, kdy stroj snášel velká poškození v boji. Díky jednoduché konstrukci mohl být také rychle opravován.
Kromě britských ostrovů se Hurricany dostaly i do jednotek RAF v jiných částech světa. Již od června 1940 přicházejí první Hurricany do středomoří a to konkrétně na Maltu. Tuto „nepotopitelnou letadlovou loď“ pomáhaly bránit proti italským a německým náletům až do roku 1942, kdy začali být na Maltě postupně nahrazovány Spitfiry. Na konci roku 1940 měly Hurricany Mk.I ve výzbroji také 73. a 274. peruť na Středním východě. V průběhu let 1940 - 42 létaly Hurricany také v severní Africe, kde britové bojovali proti německému Afrikakorpsu. Po japonském vstupu do války v prosinci 1941 se Hurricany dostaly také na Dálný východ, kde pomáhaly bránit Singapur, Jávu a Sumatru. Zatímco ve Velké Británii začaly být Hurricany Mk.I již v průběhu roku 1941 nahrazovány modernějšími Spitfiry popřípadě zdokonalenými Hurricany Mk.II (které však byly spíše používány k bitevním útokům než ke stíhání) na ostatních bojištích jak je uvedeno výše vydržely většinou až do roku 1942. Ani poté však nedosloužily úplně a byly používány k výcviku a různým pomocným službám.
Po okupaci Československa nacisty (15. 3. 1939) se mnoho našich pilotů rozhodlo pro ilegální přechod hranic, aby mohli bojovat proti okupantům. Odcházeli zpočátku přes Polsko a později i přes Maďarsko a Jugoslávii. Většina z nich se před zahájením války shromáždila ve Francii, kde se také zapojili do boje proti fašistům. Francie však byla brzo poražena a tak většinu našich pilotů čekal další útěk - tentokrát do Velké Británie. Britské královské vojenské letectvo (RAF) posilu vycvičených pilotů, z nichž většina měla bojové zkušenosti, přijalo s otevřenou náručí. Proto byla již 10. července 1940 založena první československá stíhací peruť č. 310 a v září 1940 vznikla další - 312. stíhací peruť. A právě u těchto perutí se českolovenští piloti poprvé seznámili s letounem Hawker Hurricane Mk.I. 310 peruti bylo přiděleno kódové označení NN a prvních 28 pilotů jako základní kádr perutě přijelo do Duxfordu 12. července 1940. Dalších 7 pilotů dorazilo mezi 13. a 17. červencem, kdy přijelo i 159 osob pozemního personálu. Pro začátek, než se čs. důstojníci plně seznámí s britskými předpisy, byly důležité funkce jako velitel peruti, velitelé letek, technický a zpravodajský důstojník zdvojeny tak, že britský velitel spolupracoval s československým. V čele perutě proto spolu s britem S/Ldr. G. Blackwoodem stál i S/Ldr. Alexander Hess. První čtyři Hurricany Mk.I peruť dostala již 19. července 1940. Po dodávce dalších dvanácti strojů 24. a 25. července dosáhla jednotka tabulkového počtu a výcvik mohl začít plným tempem. Po jeho skončení byla peruť dne 17. srpna 1940 prohlášena za bojeschopnou a byla zařazena do sestavy 12. stíhací skupiny (Fighter Group).
Na přelomu srpna a září 1940 se na štábu 12. skupiny rozhodli vytvořit větší taktický útvar tzv. stíhací wing (křídlo), složený z více perutí (obvykle ze tří). Naše 310. peruť vytvořila spolu s 242. a 19. perutí (ta měla ve výzbroji Spitfiry) tzv. duxfordský wing pod vedením S/Ldr. D.Badera. K první společné akci odstartovali naši piloti 7. září 1940. Toho dne Luftwaffe ustala v náletech na letiště stíhaček RAF a provedla první masový nálet na Londýn. I když to znamenalo velké ztráty na civilním obyvatelstvu zachránilo to pravděpodobně stíhací letectvo RAF, které údery na svá letiště velmi trpělo. Toho dne se tedy rozhořely velké boje nad Londýnem, ze kterých si piloti 310. perutě odnesli 7 jistých sestřelů.
Také o dva dny později, 9. září byli naši piloti úspěšní a připsali si 4 jisté, 3 pravděpodobné sestřely a 1 poškozený letoun. Příslušníci „třistadesítky“ se vyznamenali i 15. září 1940. Tento den se odehrála nad Londýnem a jeho okolím jedna z největších vzdušných bitev a tento den je také v Anglii oslavován jako den bitvy o Británii (The Battle of Britain Day). Skóre našich pilotů se toho dne rozrostlo o dalších 9 jistých sestřelů. Úspěchy pilotů 310. stíhací perutě pokračovaly i 18. a 27. září. V říjnu poté probíhaly hlídkové lety, avšak ke kontaktu s nepřítelem došlo až 28. října, kdy trojice pilotů pod vedením S/Ldr. Blackwooda poškodila osamělý Junkers Ju-88. Byl to také poslední úspěch našich pilotů na letounu Hurricane Mk.I. Od začátku roku 1941 začali piloti 310. perutě s hlídkováním nad lodními konvoji a začali také létat v noci.
S příchodem jara došlo také k výměně výzbroje. Od 16. března 1941 začala „třistadesítka“ dostávat první Hurricany Mk.IIA a poslední „jedničky“ dolétaly koncem měsíce. Za období své činnosti s letouny Hawker Hurricane Mk.I dosáhli piloti 310. čs. s tíhací perutě 41,5 jistých, 10 pravděpodobných sestřelů a poškodili dalších 7 nepřátelských letounů (na sestřelech se podíleli také britští příslušníci perutě).
Vzhledem k velkému množství vycvičených pilotů, kteří se do Anglie dostali po kapitulaci Francie, bylo po dohodě mezi československými orgány a britským ministerstvem letectví rozhodnuto o vytvoření další čs. stíhací jednotky. Proto již 5. září 1940 přijela do Duxfordu skupina 14 pilotů a 78 mužů technického personálu, kteří utvořili základ nové 312. československé stíhací perutě. Jednotce byla určena kódová písmena DU. Stejně jako u „třistadesítky“ měla nová peruť zpočátku zdvojené velení. Za anglickou stranu velel jednotce S/Ldr. F.H.Tyson, ke kterému 12. září přibyl československý velitel S/Ldr. Ján Ambruš.
Pro výcvik měla jednotka přiděleno 9 Hurricanů Mk.I prvních výrobních sérií s plátěným potahem křídel a s pevnými vrtulemi Watts. Letouny již byly značně olétané a tak není divu, že piloti s nimi při výcviku zažívaly nejednu horkou chvilku. Přesto se dvě nehody z tohoto období obešly bez ztrát na životech. 26. září 1940 se peruť přemístila na letiště Speke (8 km JV od Liverpoolu), kde byla dne 2. října 1940 prohlášena za bojeschopnou. Na svůj první úspěch čekali piloti perutě jen do 8. října. V tento den byl v 16.15 hod. vyhlášen poplach, při kterém vzlétl žlutý roj ve složení F/Lt. D.E.Gillam (vedoucí), P/O A. Vašátko a Sgt. Stehlík. Posledně jmenovanému nejprve nechtěl naskočit motor a tak odstartoval opožděně. Díky tomu se však dostal přímo před nepřátelský Junkers Ju-88A-1 z jednotky 2./KGr 806. Okamžitě zahájil palbu a brzy se k němu přidali i zbylí dva piloti. Společnými silami poté německého průzkumníka sestřelili nedaleko Liverpoolu. Vzhledem k tomu, že od startu až do přistání hotovostního roje uběhlo pouze 11 minut, je tento sestřel britskými histroriky považován za nejrychlejší v dějinách Figter Command.
Bohužel již dva dni poté peruť postihla první ztráta, kdy po výskoku padákem v rozbahněném korytě řeky Mersey utonul Sgt. Hanzlíček. Příčinou nehody se stal požár motoru Merlin II Hanzlíčkova Hurricanu Mk.I L1547. Jak je vidět jednalo se o první sériově vyrobený Hurricane, ketrý byl již značně olétán. Ironií osudu ve stejný den a den poté (tedy 10. a 11. října) peruť dostala 10 zcela nových letounů. I nadále však byly operačně používány již velmi olétané stroje. Smolná série pokračovala i 13. října, kdy roj vedený S/Ldr. Ambrušem sestřelil jeden a poškodil další Bristol Blenheim Mk.IF od 29. perutě, který si Ambruš spletl s německým Junkersem Ju-88.
Klesající denní činnost Luftwaffe způsobila, že až do konce roku 1940 došlo již jen k jednomu střetu s nepřítelem. Stalo se tak 29. listopadu, kdy Sgt. Keprt poškodil Dornier Do-215. Narozdíl od denních akcí noční aktivita nepřítele narůstala, a proto byli čs. piloti zařazeni i při nočním létání. Vzhledem k nevhodnému vybavení pro noční stíhání však naši piloti žádného úspěchu v této činnosti nedosáhli.
Ve dnech 21. a 22. prosince 1940 se letka B přesunula na letiště Penrhos v severozápadním Walesu, odkud prováděla hlídkovou činnost nad Svatojkiřským průlivem. Letka A zůstala ve Speke až do 3. března 1941, kdy se přesunula do Valley. Dne 13. února přišla „třistadvanáctka“ o dalšího pilota, kdy se při cvičném letu zřítil F/O Bartoš. Na další vítězství čekala jednotka až do 14. března 1941, kdy zelená sekce letky B, ve složení F/Lt. D.L. Dawbarn a Sgt. Stehlík, sestřelila u ostrova Bardsey německý Junkers Ju-88.
Dne 20. dubna 1941 došlo opět ke spojení obou letek na letišti Jurba (ostrov Man). Odtud peruť prováděla hlídky nad mořem. Zde také 6. května 1941 ve svém Hurricanu Mk.I zahynul F/Sgt Votruba. Od 29. května poté peruť zahájila přezbrojování na modernější Hurricany Mk.IIB, které skončilo 2. června. Za období své činnosti s letouny Hawker Hurricane Mk.I dosáhli piloti 312. čs. stíhací perutě 2,624 sestřelu jistě a poškodili další 2 nepřátelské letouny (na sestřelech se podíleli také britští příslušníci perutě).
Přestože byly v průběhu roku 1940 zřízeny dvě již zmíněné československé stíhací perutě, stále ještě zbývalo poměrně velké množství vycvičených stíhacích pilotů, kteří měli sloužit jako jejich záloha. Aby byli tito piloti využiti, sloužili v řadě perutí stíhacího velitelství (Fighter Command). První piloti přicházely k těmto perutím již v září 1940 a sloužili u nich v průběhu následjících měsíců k plné spokojenosti jejich velitelů.
Českoslovenští piloti ve Velké Británii nesloužili pouze u bojových perutí, ale vyskytovali se i u výcvikových a pomocných jednotek. A také u nich se setkávali a létali na strojích Hawker Hurricane Mk.I. Mezi nejdůležitější patřily operačně výcvikové jednotky (OTU - Operational Training Unit), které připravovaly stíhače k bojové službě u perutí. Naši piloti neprocházeli těmito jednotkami jen jako žáci, ale i jako instruktoři. Dále se jednalo o různé pomocné útvary jako např. opravárenské jednotky (MU - Maintenance Unit) nebo jenotky ATA (Air transport Auxiliary), které zajišťovaly přepravu letounů z výrobních závodů k operačním útvarům. Tak si čs. piloti zalétali na Hurricanech Mk.I mimo jiné u těchto jednotek.

Technický popis:
Hawker Hurricane Mk.II
Hawker Hurricane Mk. IIC V září 1940 začala firma Hawker dodávat novou verzi letounu opatřenou výkonnějším řadovým motorem Rolls Royce XX s osmi kulomety v křídle, označenou jako Mk IIA. Výkonnější motor dal konstruktérům možnost vybavit letoun širší škálou výzbroje a rozvinout tak jeho operační použitelnost Proto již v dubnu 1941 začaly dodávky letounu Hawker Hurricane Mk.IIB s dvanácti kulomety ráže 7,7 mm, uloženými v křidle Z jednotek, ve kterých sloužili Čechoslováci, je obdržela 1., 43., 242., 601., a 615. peruť a také naše „třistadvanáctá“. Křídlo typu „“C„ opatřené čtyřmi kanóny ráže 20 mm, bylo vyzkoušeno na Hurricanu verze Mk.I (V7360) u 46. perutě. A protože se letoun v tomto provedení osvědčil, přichází v červnu 1941 na scénu Hurricane Mk.IIC. Letouny byly vybaveny čtyřmi kanóny ráže 20mm značky Oerlikon nebo British Hispano.
Všechny tří varianty našly využití při denním i nočním stíhání, přičemž část strojů operovala i ve stíhací bombardovací podobě s výbavou dvou křídelních pumových závěsníků. Dálkové stíhací stroje označené LR (Long Range) nosily pod křídlem dvě válcové odhazovací přídavné nádrže s obsahem 200 litrů paliva.
310. peruť měla od března do prosince 1941 ve výzbrojí Hurricany verze Mk.IIA. Její piloti většinou vykonávali hlídkovou službu nad lodními konvoji, přičemž docházelo ke střetům s dotírajícím nepřítelem. Mezi květnem a prosincem 1941 měla 312. peruť v držení Hurricany verze Mk.IIB. Zúčastnila se s nimi ofenzivních operací nad okupovanou Francií v sestavě wingu z Kenley, který ještě tvořila 1. a 258. peruť. Také boje Čechoslováků s Hurricany verze Mk.II mimo některou Československou peruť mají velký význam pro náš zahraniční odboj. Nejsilnější zastoupení jsme měli u 1. perutě RAF, ve které od října 1940 létali Čechoslováci s Hurricany verze Mk.I. Prvním velkým úspěchem našich pilotů byly ofenzivní sweepy (stíhací letecké operace) nad okupovanou Francii, kde naši piloti zničili třináct nepřátelských letounů. Ale to již i naši piloti bojovali s Hurricany dalších verzí.
Ve druhé polovině roku 1941 vystřídaly u 1. perutě Hurricany MK.IIA verze Mk.IIB a Mk.IIC s nimiž se začaly procvičovat takzvané operace Havoc. Šlo o jeden ze způsobů nočního stíhání za spoluúčasti dvoumotorového letounu Douglas Havoc/Boston, který byl v přídi vybaven světlometem a palubním radarem. Havoc zachytil nepřátelský stroj, osvětlil jej a spolu s doprovodným Huricanem na nepřítele zaútočil. Od tohoto neefektivního způsobu obrany však 1. peruť záhy přešla k metodě ofenzivní, známé jako „intruding“. Nová taktika spočívala ve vyčkávání v okolí nepřátelského letiště, kde pod pláštíkem tmy noční stíhač zaútočil na vzlétající nebo vracející se německé bombardéry. Metoda se ujala a proslavil ji právě Čechoslovák, velitel A letky F/Lt. K. Kuttelwascher, který od dubna do července 1942 tímto způsobem zneškodnil patnáct německých letounů a čtyři vážně poškodil. Většinu vítězství dosáhl s Hurricanem verze Mk IIC (BE581 JX-E). Podobně orientovanou jednotkou byla 43. peruť RAF, působící od října 1941 z letiště Acklington. Používala smíšenou výzbroj Hurricanů verze Mk.IIA až IIC, s nimiž zde létal F/Sgt. J. Pípa (například Hurricane Mk.IIC BD734 FT-O). Hurricany Mk.IIB používala až do svého přezbrojení na Airacobry v srpnu 1941 601. peruť se základnou Northoltu a Manstonu.
Při bojových letech nad okupované území se českoslovenští příslušníci perutě mnohokrát utkali s Messerschmitty Bf 109F. Potvrdili tak, že vedle Spitfirů mohou těmto Messerschmittům s daleko lepšími tabulkovými charakteristikami čelit i Hurricany vybavené výkonnějším motorem a rozšířenou výzbrojí. Z dlouhého výčtu jednotek, u kterých s Hurricany verzí Mk.II sloužili Čechoslováci, je na místě uvést 32. peruť RAF. Peruť, u které bojovalo jedenáct našich pilotů, útočila na hladinové cíle, prováděla hlídkovou službu nad konvoji i noční stíhání.
V květnu 1942 vystoupila v protitankové úloze 6. peruť RAF, vyzbrojená právě dodanou Hawker Hurricane Mk. IID novou verzi Hurricanu, Mk.IID. K postřelování námořních cílů, opevněných bodů, a zejména tanků byly nové Hurricany vybaveny dvěma kanóny ráže 40 mm, umístěnými pod křídlem. K zastřelování pak používaly standardní křídelní kulomety Browning. Výrobce měl možnost instalovat velkorážní kanóny Rolls-Royce se zásobou sedmnácti ran na hlaveň, nebo Vickers „S“ s patnácti náboji. Vedle úspěšného boje proti Rommelovým tankům na africkém bojišti operovaly „Tank bustery“ i z anglických základen v sestavě 137., 164., a 184. perutě a od března 1943 jimi byla vyzbrojena 22. peruť v Indii.
Postupné přeorientování Hurricanů na „frontový“ charakter bojové činnosti ukázalo další možnost využití těchto strojů. Na úlohu záchytné stíhačky již nestačily, a proto britské ministerstvo letectví zadalo požadavek na bitevní provedení Hurricanu, jenž by byl univerzálním nosičem různých druhů výzbroje, zaměnitelných podle charakteru bojové činnosti. Vedle pouzder s kanóny ráže 40 mm, závěsníků pro 226 kg těžké pumy a připojení přídavných nádrží počítalo zadání s použitím třípalcových raketových střel, které představovaly velkou ničivou sílu.
Bitevní Hurricany označené jako Mk.IIE byly záhy přeznačeny na Mk.IV. Vyráběly se od dubna 1943 do června následujícího roku, při čemž za tu dobu bylo vyrobeno 524 strojů. K pohonu sloužily Merliny verze 24 nebo 27 přizpůsobené letům v malých výškách. Od dřívějších verzí se „čtyřka“ lišila zvětšeným kapalinovým chladičem a přetvarovanou kapotáží. Konečným vývojovým stupněm byl v roce 1943 Hurican Mk.V. Hawker Hurricane Mk. V Nové řešení bitevního letounu spočívalo v zabudování motoru Merlin 32 pro malé letové hladiny do draku Mk.IV. Dva prototypy (sériových čísel KZ193 a NL255) vybavené čtyřlistými vrtulemi Rotol však při zkouškách neuspěly neboť, i když měla pohonná jednotka slušnou výkonnost (1 250 kW), vykazovala krátkou životnost.
Technických zajímavostí bychom ve vývojové řadě Hurricane našli ještě dost. K nejzajímavějším patří průzkumné modifikace používané od roku 1941 na africkém bojišti. Byly to zejména Hurricany verze Tac.R. Mk.I s křídelní výzbrojí a snímacími kamerami F.24. U druhé fotoprůzkumné jednotky v egyptském Hepiopolisu vznikla neozbrojená verze s třemi vertikálními kamerami, známá jako PR.Mk.I.. Obdobné modifikace zde byly použity u novějších Hurricanů s motory Merlin XX. Měly označení Hawker Hurricane Tac. R Mk IIA a PR.Mk.II.
Hurricany však nesloužily jen v britském válečném letectvu, ale ve vzdušných silách tureckých, finských, portugalských, egyptských, irských, jugoslávských a v letectvu svobodné Francie. Jednoznačně však dominoval vývoz do SSSR. Sem dodala Velká Británie 2 952 letounů verzí Mk.IIA, B a C spolu s menším počtem verzi Mk.IID a Mk.IV. První Hurricany zahájily v SSSR bojovou činnost v září 1941. Bylo to 39 strojů 151. wingu RAF, které z letiště Vajenga u Murmansku zabezpečovaly ochranu tohoto důležitého přístavu. Vlastní sovětské jednotky pak Hurricany používaly ke stíhacím a bitevním úkolům. Tyto letouny byly vyzbrojeny domácími kulomety UBS ráže 12,7 mm a v neposlední řadě nesly pod křidly i 100 kg pumy nebo rakety RS 82.
Jinou kapitolou v životopisu letounu byla služba v rámci britského námořnictva (Fleet Air Arm). Pro potřeby obrany lodních konvojů byly v roce 1941 vyrobeny Hurricany verze Mk.IA s upevňovacími body pro katapulty. Tyto letouny byly umístěny na obchodních plavidlech. Mnohem rozšířenější ale byla palubní varianta Hurricanu, Hawker Sea Hurricane Mk.IB s osmi kulomety v křidle a závěsným hákem pro přistání na letadlové lodi. Od ledna přišly do služby Sea Hurricany verze Mk.IC se čtyřmi kanóny ráže 20 mm, ale ty se pro malý výkon motoru neosvědčily a tak se dostaly ke slovu klasické Hurricany Mk.IIC, navíc vybavené přistávacími háky.
Vyrobením posledního Hurricanu (verze Mk.IIC PZ865) dosáhla britská produkce 12 780 kusů (září 1944), kanadská 1 451 strojů. Pro zajímavost ještě dodáváme, že do celkového výčtu vyrobených Hurricanů ještě můžeme přiřadit dva předválečné stroje z licenční výroby belgické továrny Avions Fairey a 24 jugoslávských strojů závodu Zmaj.

Technický popis:
Hawker Hurricane Mk.X, Mk.XI, Mk.XII a Mk.XIIA
Vzhledem k tíživé válečné situaci a plnému vytížení britského průmyslu se ministerstvo letectví rozhodlo využít výrobních kapacit kanadských podniků. Byl vybrán podnik Canadian Car & Foundry a pro náběh výroby byl z británie přivezen vzorový letoun sériového čísla L1848. Zároveň byla dodána kompletní výrobní dokumentace na mikrofilmech.
Výroba začala v lednu 1940 a prvních 60 letounů bylo vybaveno dovezenými motory Merlin III. Další stroje poté dostávaly jejich licenční podobu Packard-Merlin 28. Celkem vzniklo do roku 1941 380 letounů označovaných Hurricane Mk.X (jinak ale shodných s britskými Mk.I).
Kanadské Hurricany, odpovídající verzím Mk.IIA, IIB a IIC, s použitím licenčních motorů Merlin Packard 28/29 vyráběla továrna Canadian Car and Foundry Co.. Dostaly označení Mk.XI, Mk.XII a Mk.XIIA, byly vybaveny americkými vrtulemi Hamilton standard a létaly bez krytu vrtule.
Hillson FH.40 Slip Wing Hurricane Mk.I - Hurricane jako dvouplošník (!)
Ve třicátých letech se několik konstruktérů v různých zemích nezávisle na sobě snažilo o spojení výhod dvouplošníků a jednoplošníků. Šlo v podstatě o změnu plošného zatížení křídla, kdy letoun v konfiguraci dvouplošníku mohl vzlétat přetížen, popřípadě při standartní vzletové hmotnosti mohl vzlétnout na malém letišti a strmě stoupat. Před vzdušným bojem by se z letounu stal jednoplošník s výhodou větší rychlosti. Jedním z řešení tohoto problému bylo použít u jednoplošníku druhého, za letu odhoditelného křídla.
Ve Velké Británii se tímto problémem zabýval mimo jiné W.R.Chown od malé firmy F.Hill & Sons (Hillson), který v roce 1941 postavil malý zkušební dolnoplošník Bi-Mono s pomocným odhazovatelným křídlem. Zkoušky proběhly uspokojivě a tak ministerstvo letectví zadalo firmě konverzi letounu Hurricane na stroj s pomocným odhoditelným křídlem. Očekávalo se, že přetížený stroj by při vzletové hmotnosti 4950 kg (sériový stroj měl vzletovou hmotnost 2920 kg !!) měl dolet 2300 km (s 1682 l paliva). Firma Hillson označila projekt FH.40 Slip Wing Hurricane Mk.I a dala se ihned do práce.
Za základ jí posloužil Hurricane Mk.I s motorem Merlin II a s původním plátnem potaženým křídlem. Stroj s číslem L1884 vyrobený v roce 1939 byl původně dodán do Kanady, odkud se v roce 1940 vrátil zpět do Anglie. Chown navrhl druhé celodřevěné křídlo s téměř identickým půdorysem a profilem jako křídlo u původního Hurricanu. Toto křídlo však postrádalo vztlakové klapky a křidélka. Na spodní křídlo a na trup pak konstruktér umístil kování s pyrotechnicky rozpojitelnými spoji. Na tato kování se poté pomocí vzpěr připevnilo druhé křídlo. Po odhozu se mělo na zem snést pomocí padáku.
Stavba letounu pokračovala dosti pomalu, a tak mohl být stroj zalétán až v květnu 1943. Stalo se tak na letišti v Sealandu, odkud se letoun přemístil do Boscombe Down. Zde ve zkušebním středisku procházel Slip Wing Hurricane testy až do jara 1944, kdy byl celý projekt jako neperspektivní zrušen a zajímavý stroj skončil ve šrotu...

Hurricane je první z modelů mojí ženy.. Při stavbě mu něžně přezdívala "Sněhurka", neboť kamufláž jsme zvolili tak trochu netradiční. Jedná se o Hurricane Mk. IV, dodaný v rámci pomoci Sovětskému svazu, na horních plochách je bílý, na spodních světle modrý. Výsostné znaky sovětské. Číslo pluku ještě upřesním, až se dostanu k dokumentaci, ale jednalo se o ženský letecký pluk.

model Hawker Hurricane Mk. II model Hawker Hurricane Mk. II model Hawker Hurricane Mk. II
model Hawker Hurricane Mk. II
Vytvořil Dark, 5.5.2011