Darkovic patlaninky

LVT-4 Buffalo

LVT-4 Buffalo Během 2. světové války bylo Spojenci při vyloďovacích operacích nasazeno nejen v Tichomoří, ale také v Evropě kolem 10 000 zvláštních pontonových vozidel, jež byla oficiálně klasifikována jako LVT (Landing Vehicle Tracked - vyloďovací vozidlo pásové). Ačkoli mu vojáci neřekli jinak než amtrac v transportní verzi a amtank v podpůrné verzi s dělovou výzbrojí, bylo také známo pod bojovým jménem "Alligator" nebo "Buffalo". Jeho cesta do výzbroje americké námořní pěchoty je tak barvitá, že stojí za vyprávění.
Roku 1935 se přehnal nad Floridou ničivý orkán, který způsobil velké ztráty na životech. Chyběl totiž dopravní prostředek, který by byl schopen evakuovat lidi z ohrožených bažinatých oblastí. V terénu, který je směsicí vody a bahna, nemohl obstát ani automobil, ale ani člun. Tehdy inženýrovi, který se jmenoval Donald Roebling a pocházel z pověstné konstruktérské rodiny (jeho dědeček navrhl Brooklynský most), napadlo, že kdyby existovalo vozidlo schopné pohybu jak na souši, tak ve vodě a ve směsici obého, mohlo být zachráněno mnoho životů. Ještě v témže roce postavil bizarní dopravní prostředek, který odpovídal zadání - jakéhosi křížence mezi pontonovým člunem a pásovým traktorem. Byl dlouhý přes 7metrů, vážil 7 tun a poháněl jej motor Chrysler o výkonu 92 k. Boky pontonového trupu obíhaly pásy, jejichž články byly opatřeny vystupujícími hřebínky. Ty pak dělaly ve vodě z pásů jakési mnohočetné koleso, které hnalo vozidlo vpřed. Roebling předpokládal, že při pohybu po souši, po měkké bahnité půdě, se nebudou hřebínky lámat. Vozidlo bylo postaveno z duralu, aby se ušetřila váha, a plovatelnost zvyšovaly boční kesony v prostoru mezi pásy.
Vozidlo, jež dostalo přezdívku "Alligator", konstruktéra zklamalo nízkou rychlostí ve vodě. Činila pouhých 3,5 km/h. Příliš nepomohl ani silnější motor, a tak se Roebling rozhodl pro důkladné překonstruování. Zkrátil trup a pásy opatřil jinak tvarovanými a šikmo nanýtovanými hřebínky. Nový "Alligator" dosahoval ve vodě uspokojivé rychlosti 15 km/h a na souši více než 30 km/h. Zkoušky bizarního obojživelníku upoutaly pozornost reportérů časopisu "Life". V čísle z 4. října 1937 pak vyšla reportáž o Roeblingově "Alligatoru", která přinesla i záběry stroje v akci. Toto číslo časopisu "Life" si koupil také admirál Edward Kalbfus a u oběda při vojenském cvičení je ukázal generálu Louisi Rittlemu, tehdejšímu veliteli námořní pěchoty. Článek pak byl poslán do Výzbrojního úřadu USMC s úkolem, aby LVT-4 Buffalo úřad ověřil vlastnosti "Alligatoru". V březnu 1938 kontaktoval konstruktéra major John Kaluf a v Clearwateru si vozidlo nafilmoval. Námořnictvo pak požádalo o prostředky na nákup vzorku pro další zkoušky, ale žádost byla kvůli nedostatku peněz zamítnuta. Nicméně předvídavější důstojníci USMC nerezignovali a stále udržovali s Roeblingem kontakty. Byl to generál Moses, který požádal konstruktéra, aby "Alligatora" přepracoval na vojenský transportér. Prototyp byl dokončen v květnu 1940 a od svého civilního předchůdce se prakticky lišil jenom v použití silnějšího motoru Mercury o 95 k. Vzhledem k válce v Evropě byly k dispozici peníze a námořnictvo mohlo objednat u Roeblinga 100 kusů stroje s ještě silnějším motorem Lincoln-Zephyr o 120 k. Konstruktér pochopitelně neměl k dispozici výrobní kapacity pro sériovou výrobu a obrátil se na firmu Food Machinery Corporation, takže tento výrobce potravinářských strojů se stal ze dne na den producentem nejvýznamnějšího vyloďovacího vozidla 2. světové války.
Po úvodní 100kusové sérii následovala objednávka na 200 strojů, které už nesly označení LVT-1. Jednalo se o neozbrojené a nepancéřované vozidlo, které bylo předurčeno k dopravě zásob a záloh na dobyté předmostí. V nose vozidla se nacházel řidičský prostor, za ním následovala otevřená "vana" pro náklad a v zádi byl umístěn motor.
Z vozidel LVT-1 zformovala námořní pěchota 1. a 2. prapor obojživelných traktorů (odtud zkratka amtrac) a nasadila je v rámci 1. divize USMC na Guadalcanalu. Námořní pěšáci ihned ocenili specifické vlastnosti amtraku. Byl opravdu obojživelný, dokázal spolehlivě dopravit od nákladní výsadkové lodi až na pláž vše, co se vešlo do jeho nákladového prostoru. Na souši sice byl neohrabaný a rychle přicházel o hnací hřebínky na pásech, ale dokázal překonat pobřežní podhladinové útesy, které páraly dna vyloďovacích člunů a zabraňovaly jim přirazit až k pláži. A právě takový byl charakter všech pobřeží v Tichomoří, na nichž bylo Američanům souzeno, aby se pod palbou příští 3 roky vyloďovali. Korálové útesy, táhnoucí se v řadách stovky metrů před vlastním pobřežím, tvořily dokonalé přírodní protivyloďovací překážky, jaké by nedokázal vybudovat žádný ženista. Jediný dopravní prostředek, který se dokázal pohybovat v této směsi vody a jako břitva ostrých korálů, byl Roeblingův "Alligator". Mariňáci na Guadalcanalu také záhy odhalili slabiny LVT-1. Všechen náklad se musel přetahovat přes téměř 2 m vysoké boky vozidla a vojáci, když z něho seskakovali, byli snadným cílem pro japonské odstřelovače. Chyběla i výzbroj, která by výsadek kryla a hlavně pancéřování, aby se amtrac nedal proděravět obyčejnou puškou - neboť bojoví velitelé námořní pěchoty si uvědomili, že "Alligator" by značně snížil ztráty, kdyby byl nasazen jako bojový transportér hned v první vyloďovací vlně.
Na Guadalcanalu tvořily první vlnu dřevěné vyloďovací čluny s tupou přídí typu Higgins a mariňáci měli štěstí, že překvapivý útok vyšel a japonský odpor byl mizivý. S tak příznivými okolnostmi se ale nedalo v budoucnosti počítat. Proto příslušníci námořní pěchoty začali přímo v poli LVT-1 ozbrojovat kulomety a navařovat na trupy pancéřové pláty. Naštěstí si bojový potenciál LVT uvědomili i štábní důstojníci. Generálmajor H. M. Smith velící americkým vyloďovacím silám v Evropě již v březnu 1942 doporučil, aby se LVT nasadily v první útočné vlně. Jeho hlas nezapadl, a když začali Američané plánovat velké obojživelné operace v Tichomoří, uskutečnil podplukovník Victor Krulak, organizátor prvních praporů amtraků, v dubnu 1942 zkoušky s takto nasazenými LVT na Nové Kaledonii. Jednoznačně potvrdily, že "Alligator" může sloužit i jako bojový prostředek.
Pro tyto účely pak byl LVT-1 překonstruován do typu LVT-2. Vzniklý bojový obojživelný transportér měl délku 8 m, šířku přes 3 m, výšku přes 2,5 m a hmotnost 13 tun. LVT-4 Buffalo Hvězdicový motor Continental o výkonu 250 k naháněl kardanem převodovku v přídi, za níž byla teprve kabina řidiče. Střed vozidla vyplňoval přepravní prostor se sklopnými lavicemi, jímž rušivě probíhala trubka kardanu. LVT-2 se proslavily při dobývání "krvavé" Tarawy, především atolu Betio koncem roku 1943. Pověst amtraků byla již tak veliká, že při plánování operace generál Smith, jenž výsadku velel, řekl svému partnerovi z loďstva, admirálu Turnerovi, že když nebudou amtraky, nebude žádné vylodění. Jeho neústupnost zachránila stovky životů. Když 20. listopadu 1943 vyrazilo ve třech vlnách 100 LVT-1 a LVT-2 k pobřeží Betia, ocitly se v pekelném terénu a v pekelné japonské palbě. Voda před plážemi byla vyplněna změtí korálových útesů, palbou bylo ihned vyřazeno 8 LVT, dalších 15 se potopilo následkem průstřelů. Za to, že se vůbec výsadek dokázal uchytit, vděčil jen a jen amtrakům. Po třech dnech bojů zbývalo z počátečního počtu 120 LVT pouze 35 bojeschopných strojů, ale atol Betio byl dobyt.
Jedním z největších nedostatku typů LVT1 a LVT2 bylo bezesporu centralní umístění nákladového prostoru, které nedovolovalo instalaci zadní rampy a značně tak ztěžovalo nakládání a vykládání. V případě vylodění museli pak vojáci přeskakovat, či spíše přešplhávat boční stěny což je dělalo velmi snadným cílem. Důvodem proč se nákladový prostor nacházel v centrální části vozidla, bylo umístění motorových agregátů v zadní části. K vyřešení problému se firma FMC rozhodla zkonstruovat nový typ a využila k tomu svůj stroj LVT2, který značně modifikovala a to přemístěním motorové části dopředu, přímo za kabinu osádky. To umožnilo instalaci zadní rampy nejen pro snadnější nakladání a vykladání, ale i vojáci nyni mohli bezpečněji podniknout výsadek. Narozdíl od sériového LVT2 byly také na kabinu nově navařeny pancéřové pláty, okna byla nahrazena malými otvory a narozdíl od standartního sériového LVT-2 byly na trup stroje LVT4 umístěny kulomety. Celková přepravní kapacita se pak oproti LVT2 zvětšila na 4 tuny nebo 30 pasažérů. Instalce zadní sklopné rampy pak umožňovala přepravu objemnějšího materiálu. Šlo většinou o Jeepy nebo 105mm houfnice. Stejně jako LVT2 byl LVT4 poháněn motorem Continental W-670-9A o výkonu 250k. Protože však měl LVT4 celkově větší hmotnost, měl oproti LVT2 menší výkonnost. Na souši tak dosahoval rychlosti až 30 km/h, ve vodě pak 12 km/h.
Výzbroj se skládala ze dvou .50cal (12,7mm) kulometů M2HB umístěných přímo za motorovou částí a ze dvou .30cal (7,62mm) kulometů M1919A4 umístěných na bocích nákladového prostoru. Během Druhé Svétové Války však v jednotkách došlo k bezpočtu modifikací, jako byla napřiklad vyzbrojení plamenometnými děly Ronson Mk.I. Britové nahrazovali dva kulomety M2HB 20mm kanónem a místo dvou kulometů M1919 používaly Browningy stejné ráže. Co se týče pancéřování, běžně se na LVT4 přivařovaly pancéřové pláty. Šlo ale téměř výhradně jen o ochranu kabiny. Za zmínku ale stojí fakt, že USCM a US Army uvažovala o výrobě varianty s pancéřováním zahrnující celou konstrukci. Tato verze byla pak označena jako LVT(A)3, ale nebyla nikdy zrealizována. Podvozek vycházel ze stroje LVT2, má stejný způsob zavěšení pojezdových kol, kterých je u LVT4 však jedenáct, o jedno víc než má LVT2. Na USMC a US Army nové možnosti stroje LVT4 ihned zapůsobily a rozhodly tak ihned zahájit jeho produkci. K tomu došlo v roce 1943, během kterého bylo vyrobeno prvních 11 kusů. Výrobou byly pověřeny firmy FMC, Graham Paige a St. Louis Car Company. Nejvíce stroju LVT4 sloužilo u US Army v počtu 6083 kusů, dále pak u USMC, která disponovala 1765 kusy. Zbylých 503 kusů pak sloužilo u spřátelených vojsk. Produkce trvala až do konce války v roce 1945, během které bylo vyrobeno celkem 8351 kusů, čímž se stal nejpočetnějším "amtrackem" Druhé Světové Války. K prvnímu bojovému nasazení LVT4 došlo při vylodění na Ostrov Saipan v červnu roku 1944. V dalším průběhu války se zůčastnila všech nejdůležitějších bojů jako byly bitvy o Palau, Filipíny, Iwojimu nebo Okinawu. LVT4 se také zúčastnily bojů v Evropě, kde je využila Britská armáda pod označením "Buffalo IV". Nejvýznamnější je asi nasazení do bojů u řeky Šeldy v Belgii, roku 1944 nebo například do bojů o ostrov Beveland v Nizozemsku. Pak LVT4 Britové hojně nasazovaly také při prekračovaní řeky Rýn v Německu. Ale také američané nasadili své LVT4 v Evropě. Bylo to na Italské frontě, především při překračování italské řeky Po v Dubnu roku 1945. Krátce po druhé světové válce bylo několik kusů LVT4 dodáno Nacionalistické Číně, která je použila v bojích proti Komunistickým Čínským silám. Mnoho z nich pak bylo komunisty ukořistěno a použito. Ještě později, v roce 1950, bylo mnoho kusů dodáno Francii, která je využila v bojích v Indočíně. Tam byla většina strojů vybavena kulomety s ochraným štítovým pancéřováním nebo minomety. Některé stroje dokonce Francouzi vyzbrojili 40mm protiletadlovými kanony na podporu pěchoty. Ještě v roce 1956, kdy Egypt znárodnil Suezský průplav, došlo Francouzi k nasazení LVT4 při vyloďovacích operacích anglo-francouzských sil během jejich následné nepovedené invaze do Egypta.

Technické údaje: Buffalo v mé sbírce je anglická verze s 20mm kanónem Polsten. Stroj s označením B1C se účastnil operace s krycím názvem Plunder, která začala v noci na 23.3.1945 a jednotky 2. britské armády měly v jejím rámci překročit řeku Rýn, mezi městy Rees a Wesel a jižně od řeky Lippe, spolu s 9. americkou armádou. celou akci doprovázela mohutná výsadková podpora v rámci operace Varsity. Model je doplněn o pokus (imho poměrně povedený) o patinu.

model LVT-4 Buffalo model LVT-4 Buffalo model LVT-4 Buffalo
model LVT-4 Buffalo
Vytvořil Dark, 5.5.2011