Darkovic patlaninky

Dělostřelectvo

FlaK 36 8,8 cm

FlaK ráže 88mm 88mm kanón FlaK se stal významnou zbraní nacistického Německa v druhé světové válce. Původně protiletadlový kanón našel v době války široké uplatnění. FlaK je zkratkou německého slova Flugzeugabwehrkanone anebo Fliegerabwehrkanone (tj. protiletecký či protiletadlový kanón, doslova kanón protiletecké či protiletadlové obrany).
Vývoj kanónu sahá až ke konci první světové války, kdy tehdejší protiletadlové kanóny přestávaly být účinné vůči stále se zdokonalujícím letadlům. Mírovými dohodami z Versailles však mělo Německo vývoj a výrobu těžkého dělostřelectva zakázanou. Přesto se firmě Krupp podařilo vyslat skupinu techniků do švédské společnosti Bofors, která byla jedním z předních výrobců protiletadlových kanónů. Ta vyrobila na základě projektové dokumentace z roku 1931 několik vzorků, které byly tajně dodány do Německa. V roce 1933 se kanóny začaly vyrábět sériově. Dostaly vzorové označení "18", a to podle roku 1918, kdy byly vyvinuty.
Poprvé byl protiletadlový kanón testován během španělské občanské války, kde měl uspokojivé výsledky. Zde byl také zkoušen pro použití k boji proti tankům. Po vypuknutí druhé světové války byl používán prakticky na všech frontách. Po přepadení FlaK ráže 88mm Sovětského svazu, kde se Němci poprvé setkali s novými tanky T-34, KV-1 a KV-2, začal kanón sloužit stále ve větší míře k boji proti těmto obrněncům, protože žádný stávající německý tank nedokázal moderní sovětské tanky v boji přímou střelbou zničit. Nevýhodou kanónu v přímém boji proti tankům však byla vysoká silueta a poměrně velká hmotnost zbraně. Pro svou účinnost byl kanón v pozměněné podobě instalován pod označením 8,8cm-KWK 36 L/56 do tanků Tiger. FlaK však byl zejména používán k tomu, k čemu byl původně určen, a to byla protivzdušná obrana. Stal se páteří protivzdušných baterií, které chránily německá města, průmyslové podniky a infrastrukturu před bombardováním spojenců.
Verze
Kromě stávajících verzí FlaKu došlo k vývoji dalších kanónů. 88mm kanón PaK 43 byl používán jako protitankový kanón a jeho obměny byly montovány do stíhačů tanků Ferdinand, Nashorn a Jagdpanther. 88mm kanón KWK 43 byl zase montován do tanků Tiger II.
Technické údaje - FlaK 18, 36 a 37


Kanón Flak mám připojen k Sd.Kfz.7, logicky jsem tedy použil stejnou kamufláž a jednotkové označení. Tedy, hadovitá kamufláž, 5. divize SS-pancéřových granátníků "Wiking", červenec 1943, východní fronta, postavení na Donu. Dokonce se mi podařilo sestavit jej tak, že se dá přestavět z pochodové do palebné polohy. Bílé pruhy na hlavni jsou tzv. vítězné kruhy. Mají ukázat, kolik nepřátelské techniky zničila posádka se svým dělem.

model PaK 40 model PaK 40 model Pak 40
model Pak 40

PaK 40 7,5 cm

PaK 40 V roce 1939 zadal německý zbrojní úřad zakázku na vývoj nového protitankového kanónu ráže 75 mm, který by byl schopen probít nejsilnější pancíře tehdy známých obrněnců. Zakázku obdržely firmy Krupp a Rheinmetall. Vývoj kanónu dostal jen velmi malou prioritu, neboť Pak 36 si s lehkými tanky poradit dokázal a do výroby se dostával i Pak 38 se svým 50 mm dělem. Avšak po zkušenostech s ruskými KV-1 a T-34 byl požadavek na urychlení vývoje zbraně. Tak se v listopadu 1941 dostal první 7.5 cm Panzerabwehrkanone 40 na frontu. Roku 1943 nebyl ničím nestandardním ve výzbroji německých protitankových dělostřeleckých jednotek.
Pak 40 byl standardní německou zbraní až do konce války a byl také dodáván německým spojencům. Některé kusy pochopitelně používala i Rudá armáda.
Zbraň byla efektivní proti většině nepřátelských tanků s výjimkou IS-2 a tanku Pershing, který se na evropském bojišti téměř neukázal. Nicméně jeho vyšší hmotnost oproti Paku 38 ztěžovala přesouvání zbraně a v bažinatém terénu musel být použit tahač. Do roku 1945 bylo vyrobeno 23 303 kusů z toho asi 6000 v roli tažné protitankové zbraně.
Po válce tuto zbraň používalo mnoho států např.Albánie, Bulharsko, Československo, Finsko, Maďarsko, Rumunsko.


U děla už jsem sáhl po správné barvě a je tedy tak šedé, jak má být. Jediný malý problém nastal s opěrami, neboť se pohybovaly velmi volně a to nejen do stran, jak měly, ale i nahoru a dolů - takzvaný wackel (neboli vakl). Po zralé úvaze jsem nakonec podpěry slepil v pochodové poloze. 3. obrněná divize, východní fronta, zima 1941-42

model PaK 40 model PaK 40 model Pak 40
model Pak 40

PaK 36 3,7 cm

PaK 40 Vývoj tohoto, ve své době jednoho z nejlepších protitankových děl, začal v roce 1928 ve firmě Rheinmetall-Borsig. Původně mělo lehkou lafetu a dřevěná loukoťová kola, a bylo určeno pro koňský potah. Bylo zmodernizováno v roce 1934, obdrželo novou lafetu a kovová kola s pneumatikami. V té době také obdrželo oficiální název PanzerabwehrKanone 35/36.
Poprvé v boji se ocitlo ve španělské občanské válce, kde si s přehledem poradilo s tanky T-26 a BT-5 na vzdálenost kolem 700 m. Na začátku druhé světové války už jeho výsledky nebyly tak oslnivé, ukázalo se, že na tanky jako Matilda Mk.II, Char B1, nebo Somua S35 už nestačí. Když v roce 1941 Hitler napadl SSSR, bylo zklamání ještě trpčí. Stroje jako T 34, KV, nebo dokonce JS nezvládalo už vůbec.
Zde dostal nelichotivou přezdívku "Heeresanklopfgerät", tedy něco jako polní klepadlo, nebo armádní klepadlo. Na moderní sovětské tanky mohly jeho střely tak maximálně uctivě zaklepat. V roce 1943 na něj byl vyvinut Stielgranate 41, kumulativní náboj, který se nasazoval na hlaveň a odpaloval slepým nábojem. Byl sice účinější, ale měl dostřel pouhých 300 metrů, což jej nečinilo příliš v boji použitelným.
Výroba PaK 35/36 vbyla zastavena v roce 1942, a dělo bylo nahrazováno 5cm PaK 38, a později 7,5 cm PaK 40. Celkem se vyrobilo na 16 500 kusů. Často jej využívaly výsadkové jednotky pro jeho nízkou hmotnost. Pod označením KwK 36 L45 byl montován do prvních verzí tanku Pz. III.


Dělo je zapřaženo za Krupp Protz, což byl tahač pro tuto zbraň přímo zkonstruovaný. Problémem pro jeho další kariéru bylo, že těžší už neutáhl. Dělo samo ovšem od poloviny války bylo víceméně nanic.
Dělo nese stejnou kamufláž jako tahač, tedy šedobílou zimní. I u něho jsem zkusil udělat bílý wash. Kampfgruppe Guderian, zima 1941-42 před Moskvou.

model PaK 36 model PaK 36 model PaK 36
model PaK 36 model PaK 36

Těžké polní dělo SIG 33 L12

SIG 33 ráže 150 mm Kořeny těžkého polního děla, neboli Sturm Infanterie Geschütz SIG 33 ráže 15 cm můžeme vysledovat už v bojích na západní frontě 1. světové války. Poté, co boje uvázly ve vleklé zákopové válce, došlo německé velení k něpříjemnému, a překvapivému zjištění. Totiž, že pěchotní i dělostřelecké zbraně jsou velmi efektivní v obraně, pramálo však v útoku. Zejména problematická byla kulometná hnízda nepřítele, které se mnohdy nedařilo likvidovat ani delší dělostřeleckou přípravou. Došlo tehdy k závěru, že jediným řešením je, aby si pěchota vezla svoji artilerii sebou. To samozřejmě vyžadovalo menší a pohyblivá děla. Ta navíc musela být schopna cíl likvidovat nejen palbou přímou, ale i vrchní skupinou úhlů. Byl sice zkonstruován leký moždíř ráže7,6 cm, ale ten situaci příliš neřešil. Požadavky na potřebnou zbraň byly následující: Musela mít jednoduchou obsluhu a musela být lehká, zároveň však dostatečně účinná. Až do konce první světové války se však nepodařilo vyvinout zbraň, která by byla vyhovující.
I když Versailleská smlouva vývoj takových zbraní Německu zakazovala, ve firmách Krupp a Rheinmetall v pracech na novém dělu pokračovali. Dost bouřlivě se diskutovalo o vlatnostech, jaké by mělo mít. Velmi lákavá byla představa, že by tato zbraň šla použít i proti tankům. Zde ovšem idea narazila na technické limity. Protitankové dělo potřebuje vysokou úsťovou rychlost, což znamená dlouhou hlaveň. Ta však znesnadňuje primární zamýšlené využití děla pro bombardování horní skupinou úhlů. Proto bylo nakonec od protitankového využití upuštěno. Ve druhé polovině dvacátých let tak vznikla dvě děla. Lehčí leIG 18 ráže 7,5 cm a těžší, ráže 15 cm. To bylo přijato do výzbroje až roku 1933 pod označením SIG 33. Vyzbrojení plukovního dělostřelectva tak mohutnou zbraní v takové míže bylo neobvyklé a díky tomu měli Němci na počátku války výhodu.
Dělo klasické konstrukce, se solidní skříňovou lafetou, s klínovým závěrem, hydropneumatickým brzdovratným zařízením. Hlaveň byla dlouhá 1700 mmm, což bylo necelých dvanáct ráží. Vzhledem k délce hlavně a z toho plynoucí úsťové rychlosti zbraň postrádá úsťovou brzdu. Ochranný štít byl u SIG 33, stejně jako u LeIG 18 byl umístěn tak, aby co nejméně omezoval možný náměr. Ten u SIG 33 činil -4° až +75°. Možný byl i odměr, v rozsahu 11,5° na obě strany. Poněkud archaickým prvkem byla ocelová odlévaná kola s gumovou obručí. Absence pneumatik ovšem zvyšovala spolehlivost. Mírně se lišila děla pro tažení vozidly a koňmi. Mimo jiné i hmotností. Verze pro motorizovaný potah vážila 1 800 kg, v pochodové pozici ještě o 25 kilo více. Verze pro koňský potah byla cca o 120 kg lehčí. Přesto ji muselo táhnout šest koní. Sedmičlenná posádka dokázala dělo připravit k palbě za 45 minut. Postavení nepřítele byla pak schopná zásobovat dvěma až třemi granáty za minutu.
Produkce byla zahájena roku 1933 ve firmě Rheinmetall a Německo přišlo jedno každé dělo na cca 20 000 marek. Během války se tato děla vyráběla ještě AEG v Berlíně a Česká Zbrojovka ve Strakonicích, od března 1939 Böhmische Waffenfabrik. Dělo bylo hodnoceno dobře, jediná výtka směřovala k váze zbraně, ta znesnadňovala manipulaci na bitevním poli. Později došlo k využití lehkých slitin, což dělo odlehčilo asi o 150 kg. K jednotkám se však odlehčených děl dostalo jen málo, a s tenčícími se zdroji lehkých kovů se výrobce vrátil k původní konstrukci.
Používaly se trhavotříštivé granáty s náloží 8,3 kg anatolu a celkovou hmotností 18 kg, zadýmovací granáty o celkové hmotnosti 40 kg, mohly být i kumulativní o hmotnosti 24,6 kg, schopné probít na vzdálenost 1 000 m šestnáct centimetrů pancíře. Účinnou trhavinou v něm byl hexogen. Nadkaliberní střely o hmotnosti 90 kg, s 27 kg anatolu byly používány proti opevněným pozicím, nebo na prorážení minových polí.
Děl se vyrobilo úhrnem něco kolem 4 500 kusů, u některých jednotek byla nahrazována těžkými minomety SGrW 42 ráže 12 cm. Mimo jiné i proto, že bylo snazší vyrábět minomety, než těžká děla. Navíc minomet přišel na dvacetinu toho, co dělo.
Celoresinový model z odlitků amatérského původu, mimochodem poměrně kvalitních, jsem doplnil vlastnoručně vyrobenými díly, které odlít nešly. Je natřené polní šedí a řádně zabahněné. Připřáhl jsem jej za Opel Maultier. Neznámá jednotka, východní fronta, podzim 1944.

model PaK 36 model PaK 36 model PaK 36
model PaK 36 model PaK 36

Vytvořil Dark, 5.5.2011