Darkovic patlaninky

Dělostřelectvo

Protitankové dělo M3 ráže 37 mm

Protitankové dělo M3 37mm Dělo M3 bylo první speciální protitankovou zbraní nasazenou armádou Spojených států ve velkém počtu. K jeho zavedení do služby došlo až v roce 1940(!), tedy v době, kdy už byly v Evropě sedmatřicítky již za zenitem. Stalo se standardní protitankovou zbraní pěších jednotek, kterou mohl tahat i Jeep. Již v roce 1943, tedy půl roku po zahájení amerického nasazení v Africe, bylo shledáno neefektivním a nahrazeno silnějším, v Británii vyvinutým dělem M1 ráže 57 mm. V Pacifiku byla situace poněkud odlišná, Japonci disponovali lehčími tanky, proti kterým bylo dělo výkonné dost a vydrželo zde ve službě až do konce války. Stejně jako většina podobných děl, bylo i M3 používáno pěchotou v podpůrné roli, kdy bylo trhavotříštivými náboji stříleno proti pěchotě a bunkrům. Zbraň se objevila jako hlavní zbraň na tanku M3/M5 Stuart, obrněném voze M8 Greyhound a jako sekundární zbraň tanku M3 Lee. Dále pak se v průběho války objevovaly lafetace na spoustě dalších vozidel.
V polovině třicátých let neměla ještě US Army specializovanou protitankovou zbraň, protitankové jednotky disponovaly pouze půlpalcovými kulomety. Ačkoli byla vyvíjena určitá snaha o nahrazení kulometů silnějšími zbraněmi, ledy se pohnuly až po vypuknutí španělské občanské války. Zde se natvrdo ukázalo, že kulomety jsou proti obrněncům víceméně k ničemu, ale lehká děla, jako byl německý PaK 36, ano, správně, později nazvaný Klepadlo, si s obrněnci poradí. To se ovšem mělo brzy změnit.
V lednu 1937 doporučil bezpečnostní výbor vývoj podobné zbraně, jako byl PaK 36. Dokonce byly zakoupeny i dva PaKy jako ne snad přímo vzor, ale možná jako inspirace. Jako plánovaný budoucí uživatel bylo dohledem pověřeno velení pěchoty. To budoucí zbraň dosti výrazně definovalo. Pěchota potřebovala lehkou zbraň se snadnou manipulací. Předem tak byly zamítnuty veškeré větší ráže než 37 mm. To se později ukázalo být zásadně limitujícím faktory. 37 mm byla v meziválečném období oblíbenou ráží těchto zbraní, a to nejen v Německu a USA. Zbraň v podobě, v jaké byla schválena, bývá označována jako kopie PaKu 36, ve skutečnosti se od této zbraně dost liší. Společná je pouze koncepce.
Protitankové dělo M3 37mm Zbraň se vyráběla od roku 1940 do roku 1943 a za tu dobu se vyrobilo cca 18 000 kusů této zbraně. Během výroby došlo k určitým změnám, inovovaná verze byla označena jako M3A1. Ta měla mimo jiné upravený podvozek a závit na konci hlavně. Ten byl uzrčen pro montáž úsťové brzdy. O jejím užitku se dodnes vedou spory. Zatímco jedna verze říká, že využití bylo normální, tedy omezení zpětného rázu, druhá mluví o tom, že měla především zabránit zvíření velkého množství prachu při výstřelu, což mírně vadilo při míření. Nicméně se nakonec nepoužila, protože v kombinaci s některými druhy střeliva působila nemalé problémy.
Stejně tak neuspěly různá zařízení, která měla zvýšit průraznost zbraně. Až do konce služby tak zůstaly M3 a M3A1 tak. Jednodílná kovaná hlaveň měla 12 drážek, pravotočivých, s rovnoměrným stoupáním. Konec hlavně byl závitem připevněn do závěru. Ten byl posuvný s vertikálním pohybem. Podvozek se dvěma opěrami, které ve složené pozici tvořily oj, byl vybaven ještě jednou „vychytávkou”. Kola byla na segmentech, která umožňovala snížit základnu děla v palebné pozici pro větší stabilitu, a naopak zvýšena při transportu, pro větší průchodivost. Zaměřovač a ovládací prvky se nacházely na jedné straně, pěkně pohromadě, aby mohl střelec i mířit. To snižovalo personální náročnost děla. Děla M3 používala jak armáda USA, tak i námořní pěchota. Kromě amerických armádních složek M3 hojně využívala Čína. Hodně jich obdržela také Francie a Chile. Mezi další uživatele patřily Kanada, Kolumbie, Bolivie, Kuba, Salvador, Paraquay, ale i Velká Británie a SSSR. V některých ze jmenovaných zemích byly ve službě ještě v roce 1970.
Američané M3 nasadili poprvé v prosinci 1941 na Filipínách. Následně pak na Guadalcanalu. Zde tato děla prokázala svou užitečnost proti pěchotě i japonským tankům. Japonci až do konce války měli tanky jen lehce obrněné a málokdy je používali ve větších skupinách. Zde byla užitečná i nízká hmotnost - v těžkém terénu se děla pohybovala poměrně snadno i na lidský pohon. Na Tarawě je dokonce mariňáci zvedali ručně na 1,5 m vysoké hráze. Zatímco proti tankům a pěchotě se M3 osvědčily plně, s bunkry měly úspěch jen částečný. Zde byla opět malá ráže limitující. I proto v Pacifiku bojovaly až do konce. Jistou výhradu měly bojující jednotky k nízkému štítu, Proto ho u některých útvarů svépomocí zvětšily. Standardní řešení bylo testováno v roce 1945, k použití však již nedošlo.
V severní Africe byla zkušenost podstatně jiná. Zbraně si s německými Pz III. a IV. vůbec neporadily. Od věží a čelních pancířů se granáty odrážely jako kuličky a kdosi prohlásil, že „zbraň je k ničemu, když nemáte koule na skopčáky střílet z třiceti metrů”. Velení si zprvu nebylo jisté, je-li to chyba zbraně, nebo taktiky, těmihle pochybnostmi ovšem nikdo, kdo byl v akci, netrpěl. Nasazení 57 mm M1, což byla v USA vyrobená britská šestiliberka, jasně ukázalo, že taktika až tak špatně není. Ve velkém počtu se ovšem tato náhrada M3 dostávala na bojiště až na jaře 1944. Proto si M3 zabojovaly ještě na Sicílii, kde si snadno poradily s Italy nasazenými Renaulty R-35, na pancíře Tigerů divize „Hermann Göring” už ale jen zdvořile klepaly. V polovině roku 1944 byly i šestiliberky upraveny tak, že se vešly do kluzáků, což byl konec M3 na evropské scéně. Armádní složky USA vyřazují M3 ze služby krátce po válce.
Technické údaje: Dělo M3 bylo součástí stavebnice Jeepu od Hasegawy, Jeep nese označení některé z obrněných divizí v západní Evropě po dni D, tudíž se dá předpokládat stejná příslušnost i u děla. Model vznikal v době, kdy jsem nepatinoval, je tedy jen natřen olivovou zelení.

Model protitankového děla M3 ráže 37mm Model protitankového děla M3 ráže 37mm Model protitankového děla M3 ráže 37mm
Model protitankového děla M3 ráže 37mm Model protitankového děla M3 ráže 37mm

Protiletadlový kanón Bofors ráže 40 mm

Protiletadlové dělo Bofors 40mm Protiletadlové dělo Bofors 40 mm bylo vyvinuto ve stejnojmenné švédské firmě roku 1930 a vyrábí se, modernizované, dodnes. Do služby se dostalo roku 1932 a slouží taktéž dodnes. Za války sloužilo na všech frontách a na všech stranách konfliktu. Němci ho znali jako 4 cm Flak 28, Britové jako 40 mm Caliber QF, Američané jako 40 mm Caliber a Japonci jako 40 mm Typ 5.
V roce 1922 koupilo švédské námořnictvo dvouliberní pom-pomy. Zároveň byl osloven Bofors, aby vyvinul podobnou - a lepší - zbraň na domácí půdě. Bofors postavil dělo, které bylo výkonnější než dvouliberka, ale menší než šestiliberka. Slušnou rychlost střelby pak zajišťoval automatický mechanismus, který sami vymysleli.
Prototyp byl dokončen a vyzkoušen v roce 1931, byl schopen střelby o kadenci 130 ran za minutu. V roce 1933 bylo dělo schopné sériové výroby, ale přijato bylo již o rok dříve, pod označením „40 mm Akan M / 32”. Známější však bylo jako „Bofors 40 mm L / 60”. Zbraň střílela vysoce explozivní střely 40x311 s úsťovou rychlostí 900 m/s. Rychlost palby byla maximálně 120 ran za minutu. Obecně se dosahovalo tím lepších výsledků, čím nižší náměr dělo mělo, neboť zde zapracovala gravitace a náboje ze zásobníků nahoře prostě „padaly” do závěru rychleji. V praxi naopak rychlost mírně poklesla, protože zásobníky bylo třeba měnit ručně. činila tak mezi 80 a 100 výstřely za minutu. Maximální vertikální dosah byl 7 200 m, ale praktické maximum bylo níže, ve 3 800 m. Zbraň byla vybavena pokročilým zaměřovacím systémem, oba miřiči měli reflexní zaměřovače, zpřesňované jednoduchým počítačem, poháněným autobaterií. Systém to byl bezesporu velmi moderní, který umožňoval velmi přesnou střelbu, nicméně, mál i jistá úskalí. počítač a reflexní zaměřovače byly choulostivější a i ta baterie může být nedostatkovým zbožím. Polní jednotky tak často upřednostňovaly obyčejný nitkový kříž.
Navzdory tomu, že zbraň se zjevně povedla, švédské námořnictvo nakonec usoudilo, že je pro jejich potřeby příliš velká a že potřebuje menší, ručně poháněný protiletadlový kanón. Bofors nakonec vyvinul 25 mm verzi. K prvnímu použití tak došlo na ponorce, kde ovšem byla verze se zkrácenou hlavní, kombinovaně použitelná jako protiletecká, nebo protilodní. Zajímavostí je umístění, kdy byla nepoužívaná zbraň zatažena do vodotěsného válce. Od toho bylo ale časem z důvodů zvýšeného odporu při plavbě pod vodou upuštěno. K prvnímu nasazení L/60 tak došlo na nizozemském křižníku De Ruyter, kde bylo zřízeno pět palpostů vybavených dvojmontáží této zbraně.
Bofors pro své dělo vyvinul i praktický podvozek. Ten umožňoval střelbu z pochodové sestavy, s omezenou přesností, nebo po rozložení a nivelaci, k čemuž sloužily šroubové podpěry. Toto rozložení a nastavení zvládla cvičená posádka pod minutu. První objednávku učinila Belgie, která si v srpnu 1935 pořídila osm kusů. Poté se s objednávkami roztrhl pytel. Většina tehdejších mocností si pořídila Boforsy, včetně takových zemí, jako Polsko, Norsko a Finsko. Bofors otevírá továrny v Polsku, aby byl schopen objednávky plnit. Poté se probraly i domácí složky a tyto zbraně si pořídily. Kromě Boforsů se dělo vyrábělo licenčně ještě v několika dalších firmách. Počet vyrobených kusů bude obrovský a hlavně není definitivní, vzhledem k faktu, že se vyrábí dodnes. Ale zpět k vývoji. Britové, po důkladném prozkoumání zbraně, požádali o licenci, a když ji získali, zbraň dále zdokonalili. Jednak zjednodušili výrobu, což usnadnilo sériovou produkci, jednak vylepšili zaměřovací systém, mimo jiné i za použití komplexního mechanického počítače. Výsledek byl nazván „QF 40 mm Mark III”, vojáky byl však nazýván dále Bofors.
V této podobě, "QF 40 mm Mark III" (Mk II byl neméně slavný Vickersův „pom-pom”) se stal standardní lehkým protiletadlovým dělem britské armády. Zbraň byla považována za tak důležitou, že byl v roce 1940 natočen propagační snímek The Gun, který měl dělníky, kteří ji vyráběli, povzbudit k ještě většímu pracovnímu nasazení.
V boji se opět projevilo, že elektromechanický zaměřovací systém je příliš zranitelný, nespolehlivý a nepružný, jinými slovy, často nefungoval úplně optimálně, nebo vůbec. Díky tomu pak měly britské jednotky s touto zbraní horší výsledky než jednotky jiných států, vybavených stejně. Systém se nakonec podařilo modifikovat a vznikl takzvaný „ Stiffkey Sight” k jehož obsluze přibyl ještě jeden člen osádky. Vznikl také lehký dvoukolový podvozek, určený pro letecké výsadky této zbraně. Takto vybavená zbraň byla nazvána „QF 40 mm Mark XII” a poprvé nasazena byla v rámci kanadských jednotek v bitvě o Aleuty.
Protiletadlové dělo Bofors 40mm Experimentovalo se s osazením zbraně na různá vozidla s cíle vytvořit samohybné protiletadlové dělo. Plusem tohoto řešení je operativnost. Samohybná zbraň se může pohybovat s jednotkami a v případě ohrožení spustit palbu bez zdlouhavého rozkládání složeného taženého děla. Osazením na podvozek tanku Crusader vznikl Crusader III AA Mk.I. Vzikla, a ve větším počtu, i lehčí samohybná verze, na podvozku 30.cwt Morrise. Byly nasazeny například v Normandii. Zajímavého použití se dočkaly v Africe, během druhé bitvy u El Alameinu. Zde střílely horizontálně trasovacími náboji, a označovali bezpečný koridor německými minovými poli. Tato praxe byla pak použita i v Evropě, kde výbuchy barevně odlišené trasovací munice definovaly osu různých formací při nočních útocích velkého rozsahu.
Zbraň hofně využívalo také britské námořnictvo. A vracíme se na začátek, používali ji vlastně všichni. Američané dokonce zahájili svoji výrobu bez licence, kterou pak řešili dodatečně. Osadili zbraň na podvoze tanku M 24 Chaffee, čímž vznikl M 19 GMC. Němci získali množství těchto zbraní v Polsku, ve Francii a v Norsku. Japonci ukořistili tyto zbraně v Singapuru a dále je vyráběli. Všichni uživatelé zbraně ponechali ve službě i během studené války - některé slouží dodnes. Po válce, v době, kdy začala být masivněji nasazována proudová letadla, se však zjistilo, že by bylo třeba zvýšit výkon zbraně. Toho se docílilo prodloužením hlavně o deset ráží a v této podobě se také zbraň dodnes vyrábí. Byť došlo k dílčím modernizacím, které dále zvýšily rychlost palby. Děla Bofors ráže 40mm jsou také osazena ve speciálním útočném letounu AC-130.
Děla Bofors v britských službách byla - v taženém uspořádání - na bojiště dopravována vozy Morris Commercial 30.cwt, později pak Morris Quad.
Technické údaje: Dělo Bofors bylo součástí stavebnice Bofors 40mm Gun & Tractor od Airfixu. Dělo i tahač jsem tedy vyvedl v pouštní pískové, tak jak sloužily v 1. baterii osmé čety 15. lehkého protiletadlového pluku, připojeného k 7. obrněné divizi v severní Africe v roce 1940. Model je zaprášen pískovým pigmentem.

Model protiletadlového děla Bofors 40mm Model protiletadlového děla Bofors 40mm Model protiletadlového děla Bofors 40mm
Model protiletadlového děla Bofors 40mm

Skládací houfnice M1 ráže 75 mm

Skládací houfnice M1 75mm Tahle houfnice se do téhle podoby formovala už po I. světové válce, kdy odborná komise doporučila pro boj v náročném, zejména horském terénu novou skládací houfnici ráže 75 mm. Skládací proto, že ji bylo možné rozložit na šest kusů, které se daly transportovat na mezcích. Hlaveň se pak přepravovala ve zvláštním žlabu, upevněná krytem, který byl na složené zbrani nasazen na horní straně hlavně a dával houfnici nezaměnitelný vzhled. Lafeta byla maximálně jednoduchá, mechanismus odměru byl upevněn rovnou na nápravě. Celá zbraň byla maximálně odlehčená. Houfnice byla schválena do služby v roce 1927. Později loukoťová kola, na nichž se houfnice mohla pohybovat, nahradily plechové disky s pneumatikami. To samozřejmě obnášelo i změnu lafety. Ale i ta byla rozkládací. Tato houfnice se stala první zbraní spojeneckých výsadkářů.
Skládací houfnice M1 75mm Mohla být vysazována jak rozebraná na (tentokrát) devět dílů na padácích, nebo častěji a praktičtěji v kluzáku. Tak byly vysazeny například u Arnhemu. Operace Market Garden je asi nejslavnějším nasazením těchto houfnic. Dalším výsadkovým využitím byly obojživelné vyloďovací operace. Většina nasazení ale byla podstatně prozaičtější. Většinou totiž bojovaly v pěchotních jednotkách. Horského nasazení si tedy, krom Jugoslávie, kde je používali Titovi partyzáni, moc neužily. Díky své nízké hmotnosti mohly být transportovány stejně jako v době začátků své kariéry, nebo mohly být taženy za Jeepem. Dokázaly vystřelit až šest ran za minutu na vzdálenost až neuvěřitelných bez 70 metrů devět kilometrů! Kromě výbušných a kouřových granátů mohly střílet i kumulativní protitankové, čímž se staly patrně účinnější protitankvoou zbraní, než později vyvinuté protitankoé dělo M3.
Během druhé světové se vyrobilo na pět tisíc těchto houfnic a kromě USA je používala Čína, Velká Británie, Francie, Austrálie a některé země Jižní Ameriky. Britové je vyřadili z aktivní služby až koncem padesátých let. Zajímavé epizody kariéry této houfnice skýtá třeba 2. (italský) pluk SAS, což byla jednotka složená z bývalých válečných zajatců, nepřátelských dezertérů a podobných jedinců. Dělo, které jim shodili z letadla, pojmenovali „Molto stanco”, a prováděli s ním diverzní útoky. V jednom případě dokonce s touhle jedinou houfnicí obsadili město, přes nepřátelskou přesilu. Ještě zajímavější historii ovšem měly čínské houfnice, které krom běžného využití byly využívány izolovanými ostrovními posádkami jako pobřežní děla. Některé byly poskytnuty také Vietnamcům, kteří je nasadili proti Francouzům u Dien Bien Phu, a později i proti Američanům. Houfnice M1A1 a jejich poválečné verze M116 vůbec sloužily dlouho po válce a leckde slouží dodnes. Japonci, kteří je dostali po válce, ve vyřadili až v osmdesátých letech. Chorvati je pro slavnostní salvy užívají dodnes. Turci je použili proti separatistickým Kurdům v roce 2010. Zajímavé je jejich použití ke spouštění lavin, dříve než nebezpečně narostou. Takto se používaly v některých lyžařských resortech na západě USA. Ke slavnostním účelům používá tyto houfnice i Norwich University.
Houfnice M1A1 se v některých svých verzích dočkala i montáže na vozidla.
Technické údaje: Opět zbraň, která byla součástí jiné stavebnice. Opět Jeepu, jen tentokrát Airfixího. I tentokrát jsem nechal dvojici pospolu, a houfnice je tak zapřažena za výsadkovým Jeepem. Normandie, červen 1944. 6. výsdková divize byla prostřednictvím kluzáků vysazena během vylodění do týlu nepřítele. Houfnice je patinována a obahněna stejně jako Jeep.

Model skládací houfnice M1 ráže 75mm na podvozku M8 Model skládací houfnice M1 ráže 75mm na podvozku M8 Model skládací houfnice M1 ráže 75mm na podvozku M8
Model skládací houfnice M1 ráže 75mm na podvozku M8 Model skládací houfnice M1 ráže 75mm na podvozku M8

Ordnance QF 17pdr

Dělo OQF 17 pdr Kanón OQF 17 pounder (Ordnance Quick Fire 17 pounder neboli "sedmnáctiliberní kanón") byl britský protitankový a tankový kanón ráže 76,2 mm vyvinutý ve Velké Británii během druhé světové války. Byl to nejvýkonnější spojenecký protitankový kanón. S použitím podkaliberního střeliva (APDS) si byl schopen poradit i s německými těžkými tanky. Byl tak úspěšný, že vznikla myšlenka ho použít v tanku. Britové jím zkusili osadit americký střední tank M4 Sherman, a tak vznikl Sherman Firefly, velmi úspěsný ničitel německých Tigerů. Bohužel jich nikdy nebylo dostatečné množství.
Dělo OQF 17 pdr V úloze protitankového kanónu byl v poválečných letech nahrazen 120 mm bezzákluzovým kanónem BAT a jako tankový kanón ho vystřídal modernější 84 mm OQF 20 pounder.
Technické údaje: Dělo OQF 17pdr bylo součástí stavebnice s Jeepem a Morrisem C8. Stejně jako ony dva stroje patřilo do stavu britské 11. obrněné divize. Tato příslušnost však není na děle nikde znázorněna. Jediné vylepšení, zabahněný podvozek.

model děla OQF 17pdr model děla OQF 17pdr

Houfnice 5,5"

Houfnice BL 5,5 Tyto houfnice se vyvíjely od roku 1939, kdy byly zadány specifikace, a první kousky přišly k jednotkám v létě 1941, a o rok později, v bitvě u El Alamejnu, byly tyto houfnice již celkem rozšířené. U jednotek nahradily zastaralé 6 palcové houfnice, které se používaly od první světové války. Po skončení války také nahradily 4,5 palcová střední polní děla, která byla prohlášena za zastaralá a vyřazena.
Houfnice BL 5,5 Byly to výborné zbraně, o čemž svědčí i fakt, že zůstaly ve službě dlouho po válce. K jejich nasazení došlo ještě v Koreji, v Jemenu, na Borneu a v Angole. V Británii byly později převedeny k domobraně, kde zůstaly až do roku 1980 ! V Austrálii dokonce ještě o čtyři roky později.
5,5 palcové houfnice dopravoval na bojiště nejčastěji střední tahač AEC Matador.
Technické údaje: 5,5" houfnice byla součástí stavebnice AEC Matador. Měla by nést tedy stejné zbarvení, a také nese. Jen by neměla být písková, ale olivová - tento konkrétní kousek i se svým tahačem je zdokumentován v roce 1944 v Normandii. Byl to trochu ukvapený krok. Předělávat to ale nehodlám. Zbraň je zaprášena pouštním pískem, což je jediným vylepšením.

model 5,5 model 5,5 model 5,5

M2 155mm Long Tom

Dělo M2 Dělo ráže 155 mm bylo jedno z nejtěžších polních děl, které američané a potažmo spojenci používali. Dostalo přezdívku Long Tom, tedy Dlouhý Tom. Vyrábělo se v několika verzích. Verze M1 a M1A1 se od sebe lišily v detailech, výrazně modernizovaná verze M2 měla odlišné brzdovratné zařízení.
V konstrukci Long Toma se podařilo velmi dobře vyvážit vysokou přesnost, dostřel a účinek střely, to vše při dobré mobilnosti celé zbraně. O jeho kvalitách také svědčí fakt, že ve výzbroji zůstal dlouho po druhé světové válce, byť ve Vietnamu už nasazen zdá se nebyl.
Dělo M2 Dělo v pochodové poloze spočívalo na dvounápravovém povozku s dvojmontážemi, podpěrami pak na jednonápravové jednoduché voznici. Při přípravě na střelbu se odpojila voznice a dělo se z hlavního podvozku spustilo na zem. V palebné pozici pak stálo na jakési trojnožce, z níž jednu nohu tvořila podpěra pevně spojená s lafetou, druhé dvě pak doširoka rozkročené pohyblivé podpěry.
K tahání děla M2 sloužily primárně pásové dělostřelecké tahače M4 a M5 a kolový tahač Mack NO. U.S.Army nedisponovala těžkými polopásovými tahači jako německo, takže zmíněné tři typy byly v podstatě jedinými tahači. Výjimečně bylo možno vidět dělo M2 zapřažené za GMC CCKW, ovšem vzhledem k váze děla nebyl GMC optimálním tahačem.
Posádku děla tvořilo 14 mužů. Vzhledem k faktu, že náboj do hlavně nesli 4 muži, není tento počet nijak přemrštěný.
Technické údaje: Dělo Long Tom je bez vyznačené jednotkové příslušnosti. Západní fronta, po vylodění v Normandii. Model sestaven bez úprav.

model děla M2 model děla M2 model děla M2
model děla M2
Vytvořil Dark, 5.5.2011