Darkovic patlaninky

Obrněná vozidla

Humber Mk.II a Daimler Dingo

průzkumné vozidlo Daimler Dingo Začátkem druhé světové války byla obrněná auta velmi populární. Zatímco tanky té doby byly většinou buďto velké nepohyblivé obludy, nebo lehké stroje, tak obrněná auta nabízela na zpevněném povrchu v podstatě stejnou ochranu, zato lepší pohyblivost. S těžkým terénem se moc nepočítalo. Obrněná auta měly ve výzbroji snad všechny armády té doby. Je celkem zajímavé sledovat, jak u různých armád měla tato vozidla rozdílnou ideu. Německo mělo obrněný automobilový park celkem komplexní. Od Sd.Kfz.221, později 222, což bylo lehké dvonápravové obrněné auto na podvozku velkého osbního Horcha, přes šestikolové, později osmikolové Sd.kfz.231 a následné typy. Až do vzniku Sd.kfz.234 Puma však měly poměrně slabou výzbroj, buďto pouze kulometnou, nebo kulomet s kanónem ráže 20mm. Když už dostaly zbraň větší ráže, jednalo se o kanóny s velmi krátkou hlavní, sloužící k přímé podpoře pěchoty. Ostatní evropské národy, Hitlerem porobené, nezmiňuji, i když i ony užívaly obrněná auta – například francouzský Panhard 178. Britové používali obrněná auta už dlouho, a dlouho to byla auta, jejichž karosérie byla jen pokryta pancířem, jako byly vozy Rolls-Royce, nebo Fordson. Za druhé světové využívali jen několik – tedy vlastních. Rozdělil bych je do dvou skupin V té první šlo o vozy dvou značek a navzájem si byly hodně podobné. V obou případech šlo o malé průzkumné vozidlo, a plnohodnotné obrněné auto. Těmi značkami byly Humber a Daimler. Malé průzkumné vozidlo, a zde bych se zastavil, bylo poměrně unikátní záležitostí, kterou neprovozoval nikdo jiný než britové. Typičtější je Daimler Dingo.

Jedná se o vozidlo velikosti zhruba Jeepu, obrněné v rámci možností, s dvoučlenou posádkou. Tu tvořil řidič a pozorovatel/střelec. Stroj byl totiž vyzbrojen lehkým kulometem. Měl rejdovací všechna čtyři kola. Byl malinký, rychlý a obratný. Pravda, i zranitelný, ale trefte ho. Humber byl podobný, jen o malinko větší. A stejně podobné si byly i velká obrněná auta. Obě měla otočnou věž s hlavní zbraní, ne nepodobnou věži tanku. Daimler v ní nesl britskou dvouliberku – stejnou jako Matilda, Humber buďto 15mm těžký kulomet, nebo americkou sedmatřicítku. Obě nesla i lehký kulomet. Ve druhé skupince jsem si nechal jen velké obrněné auto. AEC bylo stejné kocepce jako zmíněné dva stroje, ovšem s kompletní věží z tanku - konkrétně tanku Valentine. Jako hlavní zbraň byla osazena dvouliberka, šestiliberka, nebo ROQF 75mm. Zde vidím jistý rozdíl ve filozofii. Zatímco u němců byla těžšími děly vyzbrojeny pouze osmikolové, tudíž poměrně velké a méně pohyblivé typy, u britů neměla mohutnost výzbroje tak zásadní vliv na rozměry a pohyblivost. Všechna vozidla měla v podstatě podobné parametry, jediný zásadnější rozdíl byl ve výzbroji.
Zmíním se ještě pro úplmnost o USA, ale k Britům se vrátím. Přece jen to zde má být o konkrétních strojích.
Američané – možná to souviselo s pozdějším vstupem do války, a možná je to můj subjektivní pocit, byli tak nějak nejpokročilejší, byť každé vozidlo bylo zcelajiné koncepce. Používali M3 Scout Car, který byl v podstatě normálním automobilem s pancéřovou karosérií (známější je jeho polopásová verze), Staghound byl podobný britským strojům, ale s jeho výzbrojí už se muselo počítat. Začínal na dělu ráže 37mm, přes houfnice, a nejtěžší verze nesla buď šestiliberku, nebo pětasedmdesátku. A té už se musely obávat i lehké tanky. Greyhound sice vypadal jako tank na kolech, na svou dobu moderně, leč bylo to jen lehké vozidlo. Jeho opakem pak byl Boarhound. Velký jako těžký tank, těžký jako střední tank a vyzbrojený lépe než kdejaký lehký tank. Nicméně, těch bylo pár a v podstatě se přišlo na to, že díky váze a rozměrům je to v podstatě zbytečný stroj. Ale kdo ví, třeba položil základy pro dnešní Strykery.
Humber Armoured Car Ale zpět k Humberu mk.II a Daimleru Dingo. Daimler scout car, bojovými jednotkami nazývaný Dingo, začal vznikat roku 1938, kdy byl firmou B.S.A. navržen tento speciální bojový vůz s vynikající průchodností terénem. Malá korba tohoto automobilu byla lehce pancéřována. Pancéřování motorového prostoru bylo ještě slabší, aby se ušetřila hmotnost. Vůz byl poháněn motorem o výkonu 55hp, přes preselektivní převodovku (podobně řadily například naše LT vz.38), rozdělovačí převodovku k rozvodovkám v nápravách. Všechna kola byla nezávisle zavěšena a všechna byla řiditelná, což spolu s velkou světlou výškou a nízkým těžištěm přispělo k výborným jízdním vlastnostem i v terénu. Spodek vozidla byl navíc víceméně hladký, takže po najetí na terení nerovnost přesahující limity vozu se po ní jednoduše setrvačností svezl, než aby tam zůstal za podvozek viset.Prostor pro posádku byl vybaven odsouvací střechou, která byla v dalších verzích nahrazena skládací a pak zcela odstraněna a nahrazena celtou. V dalších verzích též automobil přišel o řízení kol zadní nápravy, zato však dostal silnější motor, který byl uložen vodotěsně, díky čemuž došlo ke zlepšení brodivosti. Bylo též posíleno pérování. Výzbroj zpravidla tvořil kulomet Bren ráže 7,62mm, který měl své místo ve střílně vedle řidiče. Sedalo řidiče bylo spolu s volantem mírně natočeno do strany pro lepší výhled řidiče přes průzor v korbě během couvání. Celkem bylo až do roku 1945 vyrobeno 6626 obrněných automobilů Daimler Scout Car všech verzí. Nasazeny byly na všech bojištích, kde se objevila britská armáda. Hojně používány byly i u ostatních zemí Commonwealthu.
Obrněný automobil Humber měl trochu pohnutější historii.Automobilka Humber byla za druhé světové války největším výrobcem kolových obrněnců pro britskou armádu, jakož i pro armády států Cmmonwealthu. Humber Armoured Car byl v počtu přibližně 5400 kusů nejpočetnějším typem této kategorie. Trochu pikantní tak je, že se nejedná o původní návrh firmy Humber, ale spojení dvou víceméně úspěšných vozidel. Jedním z nich je Guy wheeled tank z předválečného období. Měl moderní stavbu ze svařovaného pancíře, a jednalo se o celkem úspěšný stroj. Jeho jedinou slabinou byl nepříliš povedený podvozek, který měl nízkou průchodivost terénem. Značka Guy měla také kapacitní problémy s realizací větších objednávek armády. Druhým strojem byl dělostřelecký tahač Karrier KT4. To bylo velmi povedené vozidlo se skvělými terénními vlastnostmi. Humber vzal konstrukci korby Guy a přizpůsobil ji na podvozek Karrier. Vznikl kvalitní obrněný vůz, který byl v počtu 500ks objednán armádou. První vozy byly předány v roce 1941 a nesly jméno Humber Armoured Car Mk I. Mezi typické znaky patřila značná světlá výška a mohutná otočná věž. Trojčlenná posádka byla tvořena velitelem a střelcem, jejichž místo bylo ve věži, a řidičem, který seděl v přední části korby. Maximální mohutnost pancíře vozidla byla 15mm. v níž seděli velitel a střelec, zatímco řidič měl místo v přední části korby (a měl k dispozici zvláštní odklopný průzor ke sledování dění vzadu). Vozidlo chránil ocelový svařovaný pancíř o maximální tloušťce 15 mm.
Vůz byl vyzbrojen dvěma ve věži lafetovanými kulomety BESA. Jeden měl ráži 15mm, druhý pak 7,92mm. Tyto kulomety byly licencí československého kulomety ZB-53, v naší armádě označeného jako „těžký kulomet vz.37”. S postupem času docházelo k modernizacím, ty byly více či méně ku prospěchu. Vůz tak dostal pancíř skloněný pod větším úhlem, trojmístnou věž, kam přibyl radista, nebo, po africkém nasazení, kdy se došlo k závěru, že výzbroj je slabá, dělo ráže 37mm s níž se palebnou silou vyrovnal lehkému tanku. V této podobě se poprvé objevil při invazi na Sicílii. Vyráběl se též v Kanadě jako Fox Armoured Car Mk I. Místo kulometů BESA však obdržel americké kulomety Browning ráže .30" a .50". Od vozidla Humber byly odvozovány i různé speciální varianty. Známá je například protiletadlová verze se čtyřmi kulomety BESA ráže 7,92mm. Nebo mobilní pozorovací stanoviště, lisící se výzbrojí - mělo dva kulomety BESA 7,92mm.
Vozidla Humber Armoured Car zůstala ve službě ještě dlouho po válce a mnoho se jich také vyvezlo. Jejich největším úspěchem v boji však zůstává nasazení během druhé světové války.
Technické údaje vozu Daimler Scout Car - Dingo
Technické údaje vozu Humber AC Mk I
Rád bych se na závěr zmínil o způsobu použití obrněných automobilů v armádách Velké Británie a nacistického Německa. Němci a Britové nasazovali svoje kolové obrněnce zásadně odlišně. V německé armádě se velmi projevila skutečnost, že taktika Blitzkriegu čerpala z postupů, jež Němci využili už na konci první světové války, jen se generačně posunuli, omladili, takže lehké obrněné automobily přišly na místo, kde dříve sloužila lehká kavalerie, a podle toho se i využívaly. Jejich úkolem bylo postupovat daleko před vlastními jednotkami, získávat informace o nepříteli, ale v případě konfrontace okamžitě ustoupit, nebojovat. Staly se případy, že německá obrněná auta s nepřítelem bojovala, klidně i úspěšně, ale bylo to považováno za taktické selhání. Teprve změna situace na bojišti donutila Němce používat i jako vozidla palebné podpory, či týlového zajištění. Proto si také německá obrněná auta dlouho vystačila s lehkou výzbrojí.
Oproti tomu Britové používala své kolové obrněnce tímto způsobem od začátku, byť průzkum se bral jako primární úkol. Proto se britská obrněná auta boji nevyhýbala. Také měla od počátku těžší výzbroj a i lehká průzkumná vozidla nosila protitankovou výzbroj. V Africe se obrněná auta velmi často používala k akcím typu „udeř a uteč”, proti měkkým pozemním cílům, jako byla třeba letiště, velitelství, nebo zásobovací konvoje.

Dingo je ze stavebnice Matchbox, patří do sady se štábním náklaďákem Bernarda Montgomeryho. Postavil jsem jej ve zbarvení druhého oddílu švadrony B, 1. Household Cavalry, což je jeden z tradičních britských dříve jízdních, později motorizovaných útvarů. Ten byl zařazen do 12. sboru 21. armádní skupiny. To je samozřejmě západní evropa těsně před koncem války, v dubnu 1945. Ponechal jseml otevřený překryt kabiny posádky, a před kabinu odložil kulomet. Patinu tvoří lehké zabahnění světlým bahnem.
Humber je také ze staré stavebnice, pro změnu se jedná o Hasegawu a patří podle označení 7. obrněné divizi, 5.RTR, 4. obrněné brigádě, což je Afrika. Pouštní krysy. Někdy v roce 1942. Kamufláž tomu odpovídá, krabičkový model je vylepšen pískovým pigmentem a anténami z kartáčové žíně.

model Daimleru Dingo model Daimleru Dingo model Daimleru Dingo
model Daimleru Dingo model Daimleru Dingo model Humberu AC mk.II
model Humberu AC mk.II model Humberu AC mk.II model Humberu AC mk.II
model Humberu AC mk.II

M-8 Greyhound

průzkumné vozidlo M-8 Greyhound Vývoj M-8 začal v červnu 1941, kdy americká armáda uznala potřebu náhrady za M-6, což byl Dodge WC-52 s kanónem ráže 37mm lafetovaným na korbě. Toto vozidlo kromě štítu zbraně postrádalo jakoukoli ochranu posádky a ani jízdní vlastnosti nebyly optimální. To měl nový typ napravit. mezi požadavky patřil šestikolový podvozek se znakem náprav aspoň 6x4, pancéřová ochrana posádky a věžová koncepce s kanónem ráže 37mm a spřaženým kulometem. Tendru se zúčastnily firmy Studebaker, Chrysler a Ford. Vozidla si byla poměrně podobná, zvítězil Fordův návrh.
Byl přijat v dubnu 1942 pod označením M-8. Už ne jako stihač tanků, ale jako průzkumný vůz - patřičné kruhy mezitím uznaly, že kanón ráže 37mm je na stihač tanků slabý, a větší by vozidlo neuneslo. Jeho výrobu tak prosadila jiná složka armády - kavalérie.
Šlo o moderní obrněné vozidlo, s korbou svařenou z ocelových pancéřových plechů, jejich síla se pohybovala od 3mm na stropě do 18mm na čele korby. Válečný vývoj ukázal, že při přímé konfrontaci s obrněncem nepřítele je tato síla nedostatečná, stejně jako 15mm silné dno těžko odolávalo výbuchům min. Čtyčlenou posádku tvořil řidič a radista (případně velitel), kteří měli místo v přední části korby a střelec s nabíječem, kteří pracovali v bojovém prostoru. Ten byl skrze věž shora otevřený. Střelec a nabíječ obsluhovali kanón M-6 ráže 37mm a spřažený kulomet M-1919 ráže 7,62mm. Nad věží na oběžném kruhu se nacházel ještě těžký kulomet M-2 HB ráže 12,7mm. V případě potřeby se do bojového prostoru vešli ještě další dva muži, byly pro ně připravena i sedátka. Věž se mechanicky otáčela v rozsahu 360°.
Za bojovým prostorem se nacházel prostor motorový. K motoru byl přístup skrze dva velké kryty na stropě motorového prostoru. Zážehový šestiválec posílal svůj výkon na kola přes čtyřstupňovou převodovku a dvoustupňovou redukci.
Průzkumné vozidlo M-8 Greyhound Vozidla byla poprvé nasazena v roce 1943 v Itálii. Kromě US Army je používali i Britové, kteří je dostali v rámci programu Lend & Lease. U britů také dostala bojové jméno Greyhound, odtud je převzali i američtí vojáci, oficiálně se ale v US Army zůstalo jen suché označení M-8. Dále pak Greyhoundy sloužily u Svobodných Francouzů.
Vozidlo mělo několik slabých stránek. Jednou byl již zmíněný slabý pancíř. Posádky si často vystýlaly dno korby pytly s pískem, aby tak minimalizovaly nebezpečí. Traduje se, že generál George S. Patton to velmi nerad viděl - považoval to za zbabělé. Další slabinou byla přetížená přední náprava. S cílem odstranit tyto slybiny byla ve Velké Británii vyvinuta sada, obsahující plechy na podlahu a silnější péra přední nápravy. Než bylo však vyrobeno dost těchto sad, vozidlo se mezitím bojově osvědčilo. Třetí slabina je poněkud pikantní. Je jí nadměrný sklon k defektům pneumatik poslední nápravy. Mělo to celkem prozaický původ. Při střelbě z kulometu M-2 na věži byly vystřílené nábojnice vyhazovány vně vozidla, nezřídka pod kola. Prostřední náprava nábojnici přejetím postavila, a poslední na ni najela. Ostré hrany pak udělaly své. Pamětníci si dozajista vzpomenou na Tatru 111, trpící stejným neduhem.
Greyhoundy se vyráběly od dubna 1943 do července 1945 a dohromady se vyrobilo 8523 kusů. Toto číslo nezahrnuje vozidla odvozená - zde se jedná o spojovací M-20, což byla bezvěžová M-8 s jinak uspořádaným vnitřním prostorem, sloužící jako obrněný transportér. Druhou světovou kariéra Greyhoundů nekončí, sloužily jako okupační vozidla a byly dodány do spousty zemí spojenců, ale i mimo ně. V roce 2002 byly v některých afrických a jihoamerických státech ještě v činné službě.

Technické údaje vozu M-8 Greyhound


Greyhounda jsem stavěl z celkem pěkné stavebnice Italeri. Vylepšení bylo hned několik. Hotový model je zabahněn pigmentem „světlá zem”, ozdoben šeříkem z vláčkařského posypu, stejně jako Halftrack M-3. Antény jsou z kartáčové žíně. U markingu jsem volil takový, abych obhájil jeho výskyt v Plzni, v květnu 1945. Nakonec se podle označení jedná o šestnácté vozidlo čety C druhé jízdní divize, která byla součástí 3.armády. Je možné, že konkrétně tento v Plzni nebyl, ale obecně druhá jízdní se v Plzni vyskytovala.

model M-8 Greyhound model M-8 Greyhound model M-8 Greyhound
model M-8 Greyhound model M-8 Greyhound

M3A1 Halftrack

Halftrack M3A1 Chceme-li jít po stopách velmi rozšířeného polopásového transportéru M3, musíme začít ve Francii, kde se roku 1879 narodil vynálezce Adolphe Kégresse. V roce 1905 emigroval do carského ruska, kde vynalezl polopásový podvozek. Ten měl usnadnit pohyb vozidel v náročném ruském terénu. Po socialistické revoluci se vrátil do Francie. Byl zaměstnán u společnosti Citröen, kde ve své práci pokračoval a navrhl několik polopásových vozidel. Jedním z nich byl model Autochenille B2, který roku 1923 překonal Saharu.
Ve dvacátých letech zakoupila americká armáda ve Francii několik těchto vozidel. Byly s nimi úspěšně vykonány rozsáhlé zkoušky,které vedly k vývoji vlastního amerického polopásového transportéru. Po dalších zkouškách,z nichž vznikla řada vývojových modelů,byla na Kégressův podvozek připevněna korba čtyřkolového průzkumného vozu M2 se zvýšenou siluletou v přední části. Toto spojení vypadalo slibně a po zvýšení pancéřových plátů na bocích a vzadu vzniklo rané provedení amerického polopásového automobilu M2 half track,který se začal sériově vyrábět roku 1941. Tento stroj se velmi osvědčil jako dělostřelecký tahač, na přepravu pěchoty však nebyl příliš vhodný - mimo jiné díky absenci nástupních dveří vezené pěchoty. Další evolucí z něj tedy vzniká M3. Oproti M2 je přizpůsoben pro transport pěchoty, je delší, prostornější. Na zádi jsou nástupní dvířka. Na bocích přibyly držáky na vybavení, vozidlo obdrželo naviják. Byl sériově vyráběn společnostmi White, Autocar a Diamond. Dodávaly jej nejen americkým pozemním silám a námořnictvu, ale také spojencům, včetně SSSR. Když roku 1945 válka skončila,všechny stroje,nasazené během války na všech bojištích, ještě dlouho poté zůstaly ve službě. Některé z nich také sloužily v armádách některých zemí Varšavské smlouvy.
Na kabinu byla později montována nástavba s oběžným kruhem pro kulomet M2HB .50, takzvaný pulpit (kazatelna). Tím vznikla verze M3A1. Halftrack M3A1 Vůz se samozřejmě nadále vyvíjel, a byl základem mnoha dalších verzí. Zde je jejich přehled:
Celková produkce M3 činila téměř 41000 vozidel.

Technické údaje verze M3A1:

Halftrack M3A1 jsem se rozhodl zpodobnit jako jeden z vozů, které v květnu 1945 dorazily do Plzně. A že jich tu bylo, aspoň podle fotek, požehnaně. Takže máme jeden standardní M3A1, lehce zablácený, tu a tam na něm šeříková větvička. Přidáno celkem šest vojáků.

model White M3A1 Halftracku model White M3A1 Halftracku model White M3A1 Halftracku
model White M3A1 Halftracku model White M3A1 Halftracku model White M3A1 Halftracku
model White M3A1 Halftracku model White M3A1 Halftracku model White M3A1 Halftracku

M3A1 Scout Car

M3 Scout Car Průzkumné vozidlo M3 je už od pohledu příbuzné s Halftrackem M3. Také jej vyráběla stejná firma, tedy White. Obě vozidla také poháněly stejné motory, White 160AX a Hercules JXD. Průzkumná verze uvezla 8 vojáků včetně řidiče, i s jejich osobními zbraněmi. Vozidlo samotné bývalo vybaveno kombinací několika kulometů ráží 7,62mm (.30), a 12,7mm. Ty nebyly upevněny na obvyklém oběžném kruhu, jaký měla na kazatelně polopásová verze a většina neobrněné techniky, nýbrž na jakési kolejnici vedoucí kolem dokola celé korby vozidla, po které bylo možno kulomet přesunout tam, kde jej bylo právě zapotřebí. Vozidlo chránil pancíř v síle od 6,5 do 12.5mm, chránil tedy posádku před palbou z ručních zbraní. Pancéřové desky chránící pracovistě řidiče byly sklopné. Při zavřených krytech bylo možno pozorovat dvěmi průzory vpřed a po jednom na každé straně. V nepříznivých klimatických podmínkách mohlo být vozidlo opatřeno plátěnou střechou. Většina vozů (a také některé exempláře polopásové verze) byla vybavena v přední části zvláštním odpruženým válcem. Měl sloužit ke snadnějšímu překonávání dun v pouštních podmínkách. Nakolik to ovšem fungovalo, nevím.
M3 Scout Car M3 scout car neplnil zdaleka jen průzkumné úkoly, používali je zbrojíři, mechanici, provianťáci i lékaři, zejména ve frontové oblasti, kde se mohla zvýšená ochrana hodit. Vozidlo bylo používáno v mnoha naprosto rozdílných rolích - od vozidla pro sběr a přepravu raněných (armoured ambulance) až např. po vozidlo s nástavbou pro "psyops" (s rozhlasovou aparaturou a obrovskými reproduktory) či vozidlo pro zaměřování palebných stanovišť dělostřelectva protivníka z měření dráhy letu a dopadu jeho granátů (tzv. Sonic Scout). Dobové snímky dokazují, že jako pravděpodobně největší nedostatek byl osádkami "Scoutů" vnímán shora otevřený bojový prostor (plachta prostě nezvládne vše). To v praxi vedlo k různým úpravám a "zabydlování" vozidel...
Výroba probíhala v letech 1941 až 1944 a vyrobilo se téměř 21 000 vozů. Používali je američané, britové, kanaďané, v rámci programu lend-lease bylo dodáno kolem 3000 kusů i do SSSR, kde je užívala nejen Rudá armáda, ale i Polská armáda formovaná v SSSR. Pravděpodobně 24 kusů bylo i ve výzbroji Československé samostatné obrněné brigády. V období po r. 1945 koupily Scout Cary armády dalších států, například Austrálie, Belgie, Francie, Itálie, Kanady. Byly však také ve výzbroji armád Chile, Laosu, Mexika, Peru, Turecka. Armáda Izraele používala větší množství vlastních přestaveb Scout Carů.
Technické údaje:

Podle nárazníkového kódu by měl vůz patřit druhé obrněné divizi, 82. obrněnému průzkumnému praporu, rotě C. Ve Francii, nebo Německu po vylodění v Normandii. Vůz je orezen a lehce zablácen. Přiloženou posádku jsem se rozhodl nepoužít, naopak jsem využil možnosti otevřít dveře kanbiny řidiče.

model White M3 Scout Car model White M3 Scout Car model White M3 Scout Car
model White M3 Scout Car

Obrněný vůz Staghound

Staghound mk.I Staghound je vůz americké výroby, v amerických ozbrojených silách však nikdy nesloužil. Když velení americké armády vidělo, jak se osvědčila britská obrněná vozidla v severní africe a na blízkém východě, zadala vývoj podobných vozidel i doma. Vznikly z toho tři zajímavé typy, které mají společný jeden pikantní rys. V US Army nakonec nesloužilů ani jeden z nich.
Jako T 18 Boarhound vzniklo velké vozidlo se znakem náprav 8x8. O vozidlo s výzbrojí lehkého tanku a váhou středního neprojevila americká armáda zájem vůbec, Britové jich objednali 2 500. Po dodání prvních 30 kusů na severoamerické bojiště je svými výkony ale tak žalostně zklamaly, že byla celá objednávka zrušena. Oněch třicet bylo použito na obranu základen či doprovod přepravních kolon. Válku přežil jediný, který je vystaven v tankovém muzeu v Bovingtonu.
T 17 Deerhound byl menší, šestikolový a americká armáda s ním nějakou dobu koketovala. Nakonec dala přednost lehčímu M 8 Greyhound, který paradoxně vyšel z úplně jiného procesu. Pravděpodobně trpěl slabinami, které Deerhound neměl, nicméně lehčí vozidlo bylo zejména v terénu pohyblivější a to patrně rozhodlo. Ve finále ho nechtěli ani britové, protože ze srovnávacích testů se Staghoundem vyšel hůře. Mezitím se stihlo vyrobit 250 vozů, které byly zbaveny výzbroje a své si odsloužily jako policejní vozidla na domácí půdě.
T 17E byl z oněch tří nejmenší, s pohonem 4x4. I přesto byl větší a mohutnější, než třeba britské Humbery a Daimlery, a zejména než německý Sd.Kfz.222. US Army opět zájem neprojevila, v britských službách však dosáhl Staghound, jak byl vůz Brity pojmenován, opravdového úspěchu. Jak jsem zmínil, stroj byl celkem velký, což znamenalo větší prostor uvnitř a tudíž i posádka musela pracovat v pohodlnějším, ne tak stísněném prostoru. Navíc se snadno ovládal, byl poměrně rychlý a měl slušný dojezd. Pohon zajišťovaly dva motory, umístěné vedle sebe v zádi vozidla. Z ní se výkon přenášel přes automatickou a přídavnou převodovku na kola. Celý systém byl poměrně vyriabilní, umožnoval odpojit kteroukoli nápravu a kterýkoli motor. Věž byla poháněna hydraulicky, ve které byl usazen kanón ráže 37 mm a kulomet ráže 7,62 mm. Další kulomet byl umístěn v přední části vozidla. Objevoval se třetí, obsluhovaný zvenku, nahoře na věži, ten mohl být užíván i jako protiletadlový.
Staghound mk.III Na bázi T17E1 vzniklo několik variant. V pozdějších fázích války nebyl kanón ráže 37 mm zrovna optimální výzbrojí. Byla proto snaha ho nahradit jinou zbraní. Britové osadili de facto původní věž houfnicí 76,2 mm. Vozidlo nazvané Staghound mk.II bylo používáno k blízké palebné podpoře. Američané souběžně vyvíjeli podobnou verzi vozidla s houfnicí 75 mm. Po zavedení Staghoundu mk.II byl vývoj ukončen. Další verzí, radikálnější, byl Staghound mk.III. Houfnice byla sice výborná protipěchotní a protipozemní zbraň, ale při náhodném setkání s obrněnou technikou nepřítele moc šancí nedávala. Britové proto snesli celou věž a místo ní instalovali věž taku Crusader s šestiliberním dělem, nebo věž obrněného vozu AEC mk.III s dělem ráže 75 mm. V USA byla vyvinuta ještě jedna zajímavá verze. Původní věž byla snesena a nahrazena shora otevřenou věží, ve které byla dvojice kulometů ráže 12,7 mm s velkým rozsahem náměru. Těch mělo být vyrobeno 1 000, jejich výroba však byla ukončena po necelých osmi stech kusů. Z prozaického důvodu. V té době už bylo Německo a s ním i Luftwaffe v takovém stavu, že německá letadla nepředstavovala dále hrozbu.
Staghoundy se používaly i jako velitelská vozidla. Vozy bez věže, s plátěnou střechou byly opatřeny rozšířenou radiovýbavou a dalším vybavením, potřebným pro velení.
Staghound bylo na svou dobu velmi moderní vozidlo a tak není divu, že sloužilo dlouho po válce. Už za války se ocitlo ve výzbroji armád Commonwealthu, po válce pak v armádách většiny osvobozených, spojeneckých zemí, jako třeba Francie, Belgie, Nizozemí, ale také Dánska, nebo Švýcarska. Ještě později se Staghoundy dostaly do výzbrojí ještě exotičtějších zemí. Převážně pak blízkovýchodních, kde je používali snad všichni, od Izraele, přes Sýrii a Libanon až k Jortdánsku. Staghoundy působily i na jihu Afriky, a to jak v JAR, tak v Jižní Rhodésii. A také ve střední a jižní Americe - užívala je Brazílie, Kuba, či Honduras. Z posledních z těchto armád byly vyřazeny až v osmdesátých letech minulého století, což nepochybně svědčí o jejich kvalitách. Vyrobeno bylo necelých 4 000 strojů. Technické údaje:
Obtiskový aršík modelu firmy RPM tentokrát nabízel jen jednu možnost, vůz 12. pluku Podolských hulánů. To byla polská jednotka bojující v brtiských řadách, proto také používali britskou výzbroj. Do níž patřily i Staghoundy mk. II. Ty se poprvé objevily v Itálii, u Monte Cassina, počátkem roku 1944 a do té doby a toho místa je datován také můj model. Model je standardně kamuflován, zaprášen olejovým filtrem, využil jsem možnosti otevřít, co se dalo. Otevřeny jsou tak poklopy, boční dvířka, i motorové poklopy, a nastevřeny průzory.

model Staghound mk. II model Staghound mk. II model Staghound mk. II
model Staghound mk. II model Staghound mk. II
Vytvořil Dark, 5.5.2011